Zdeněk Petráň - Numismatika věda i relaxace

25.03.2011 14:49

Jakub Tureček - Publikováno v MB 5/2008

Už jako kluk jsem s nadšením četl starořecké báje a později řecké a římské dějiny. Když jsem pak jednou navštívil numismatickou expozici Národního muzea (kdysi tam skutečně byla!) a další muzea u nás i v zahraničí, estetická nádhera antických mincí mi učarovala. Tehdy jsem však považoval tyto ražby za naprosto nedostupné. Během studií na vysoké škole v Hradci Králové jsem se náhodně seznámil s jedním místním sběratelem, který mi doma ukázal několik plat s římskými mincemi. K mé nečekané radosti mi nabídl jednu z nich výměnou za stříbrnou československou desetikorunu s Janem Husem, se kterou jsem se mu pochlubil. Tak jsem získal svou první skutečnou pravou antickou minci, a vůbec mi nevadilo, že se jednalo o nezajímavý měděný a dokonce naprasklý antoninianus císaře Aureliana. Prostě jsem zjistil, že antické mince zase tak nedosažitelné nejsou a rozhodl jsem se, že se formou jejich ražeb pokusím získat další římské panovníky.

Pamatujete si své první mince?

Po prvním Aurelianovi, kterého mám pochopitelně z pietních důvodů stále uschovaného, následovali další římští císaři a časem se mi podařilo získat i mince řecké i keltské. Některé odvál ze sbírky čas, jiné mám doposud.

Pokud se nemýlím, jste lékař – kde vůbec berete ještě čas aktivně se mincím věnovat v takovém roz­sahu?

Času je pochopitelně málo a mimo časově náročnou práci v ambulanci i na sále se musím věnovat práci ve výboru pražské pobočky České numismatické společnosti, jejímž předsedou jsem již od jejího založení celých patnáct let. Další čas zabírá práce ve výboru ČNS, několika redakčních radách a v neposlední řadě je tu také můj úvazek numismatika Českého muzea stříbra v Kutné Hoře, kde působím také již osmnáct let. Ale právě nejen numismatika, ale především skvělý kolektiv výboru pražské pobočky ČNS i výboru této společnosti samotné je velmi často jakousi psychickou relaxací od stresového prostředí našeho zdravotnictví, které mě již po třicetiletém působení na klinice i v ambulanci často dosti vyčerpává. 

Vaše práce se věnují nejrůznějším obdobím – od starověkého Říma až po současnost. Které z období je vám nejbližší?

Mám rád řadu historických období, která se svým způsobem vždy jinak promítala do soudobého peněžnictví. Velmi blízký je mi od počátku již zmíněný starověký císařský Řím. Ten mě vždy fascinoval nejen skvělým realistickým portrétním uměním, ale také dokonalou mincovní organizací. Nejvíce mě však již po řadu let lákají počátky českého mincovnictví, které je doposud obestřeno řadou otazníků i záhad. 

Co je podle vás nejzajímavější numismatická skutečnost v české historii?

Těžko vybrat jediný příklad, je jich celá řada. Za zajímavá období považuji pro sebe právě ta, ve kterých je nejvíce „bílých míst“ a kde i dnes lze objevit řadu doposud neznámých faktů a souvis­lostí. Řada otazníků se stále vznáší nad českým denárovým i brakteatovým obdobím 10.–13. století. Ale i slavná doba ražby pražských grošů skrývá nejednu záhadu.

Od vydání vaší práce Nejstarší české mince uběhlo už několik let. Změnil se za tu dobu nějak názor na tzv. svatováclavský denár. Ví se už něco víc o jeho původu?

Od vydání Nejstarších českých mincí neuběhlo několik, ale již celých deset let. A za tuto dobu zaznamenala numismatika zabývající se mincovnictvím 10. století v řadě oblastí skoro zásadní pokrok. Chtěl bych např. jmenovat problematiku mincovnictví knížete Soběslava či jeho bratra, druhého pražského biskupa Vojtěcha, kde nejen numismatici, ale také historikové na řadu problémů zaujali zcela nový odlišný názor. Totéž se týká historických osudů mělnické kněžny Emmy. Většina historiků se již definitivně přiklonilo k jejímu francouzskému původu a tento fakt významně modifikoval i dosavadní názory na její mincovnictví. Některé numismatické problémy naopak zůstaly i přes řadu nových odborných zahraničních prací neměnné, jako například samotné počátky českého mincovnictví. Totéž se v podstatě týká i tzv. svatováclavského denáru. Pro fakt, že by kníže Václav razil vlastní mince, nebyl do současnosti přinesen žádný spolehlivější důkaz. Je však zajímavé, jak jakási dlouhodobá vlastenecká snaha přiřknout svatému Václavovi mince přetrvává od 30. let minulého století do dnešních dnů a nadále nutí některé amatérské i profesionální badatele přinést důkaz pro mincovní ražbu tohoto knížete. Jsou však bohužel stále předkládány pouhé spekulace, kde obvykle přání se stává myšlenkou. Posledním neúspěšným pokusem byla legalizace olověné ozdoby imitující evropské denárové ražby 10. století nalezená na konci minulého století při vykopávkách na dalekém kazaňském hradu jako jakýsi technický odražek doposud nenalezené Václavovy mince. V případě všech ražeb doposud spojovaných s knížetem Václavem byly prováděny složité epigrafické i lingvistické rozbory, které měly prokázat, že tyto mince nesou jméno knížete. Kritičtí numismatici zabývající se touto problematikou však dobře vědí, že zmatené enigmatické texty na řadě denárových ražeb mnohdy poskytují i s poctivou snahou výsledky, které se nadšeně očekávají. Daleko významnější je však fakt, že pro Václavovy Čechy ještě prostě ražená mince sloužící především dálkovému obchodu nebyla nutná, protože mezinárodní obchodní magistrály šly mimo české území. Totéž platilo o Velko­moravské říši, která také spolehlivě měla technické předpoklady pro ražbu vlastních peněz, ty však nerazila, protože je také ještě nepotřebovala. Situace se však zásadně změnila za vlády Václavova mladšího bratra Boleslava I., kdy se hlavní transevropská evropská obchodní cesta přesunula z Podunají na sever a šla přes Prahu. To vedlo k tomu, že zřejmě někdy na počátku 60. let 10. století byla podle bavorského vzoru zahájena ražba stříbrných denárů i v Čechách a pravděpodobně na pražském tržišti v oblasti dnešní pražské Malé strany. Jinými slovy – podobně jako v případě známého rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, i v případě svatováclavských denárů existují zastánci jejich pravosti, jejich snažení je však stále marné a já sám se domnívám, že marné zůstane i nadále, pokud nedojde k nějakému zásadnímu numismatickému objevu.

Kryjí se témata vašich prací s vaším sběratelským oborem?

V počátcích mé numismatické dráhy se tato témata opravdu kryla. Jako student jsem šetřil ze stipendia i kapesného každou korunu a postupně budoval sbírku mincí římských panovníků a panovnic i českých denárů, které tehdy zdaleka nedosahovaly tak závratných cen, jako v současnosti. Později však převládla vášeň badatelská nad sběratelskou a mnohé ražby jsem se mnohdy pokusil získat do sbírky v podstatě jen za účelem publikace.

Vaše poslední knihy jsou de facto encyklopedie. Jak dlouho taková encyklopedie vzniká a jakým způsobem na ní pracujete?

Skutečnou encyklopedii týkající se české, moravské a slezské numismatiky jsem napsal za počáteční spolupráce s Pavlem Radoměrským v podstat jen jednu a ta postupně vyšla ve třech vydáních. Encyklopedie římských císařů a císařoven není ve skutečnosti encyklopedií, nýbrž chronologickou posloupností těchto panovníků. Z badatelského hlediska za daleko důležitější považuji další vlastní publikace.

Jak se pracuje se spoluautory?

Každý spolupracovník je jiný a společná práce se liší. Někdy se pracuje společně na jedné problematice a pak je nutno si úkoly přehledně rozdělit. Naopak jindy se publikace sama dělí z odborného zaměření na odlišné kapitoly a pak je potřebné jen zkoordinovat závěrečné shrnující pasáže. To byl případ knížky o slavníkovském mýtu, kdy výborný a publikačně více jak pilný archeolog Michal Lutovský zpracoval problematiku historicko-archeologickou a já numismatickou. Výborným spoluautorem je přítel Jirka Fridrichovský, který v případě římských císařů zajistil skvělé pramenné zázemí i překlady z cizí literatury a ujal se některých kapitol. Jako spoluautoři pracujeme již od roku 1989 a vzájemně si vyhovujeme. Jiným případem je nestor české numismatiky Pavel Radoměrský. Je mým dlouholetým učitelem i přítelem, spolupráce na naší encyklopedii se však pro jeho chorobu omezila jen na úvodní kapitoly. Vděčím mu však ve svém numismatickém badatelském vývoji za mnoho, proto je jeho jméno na našich publikacích mimo jiné pro mě i velikou ctí. Na spoluautory jsem měl prostě vždycky štěstí a to je vždy důležité. 

Jak vyhodnocujete, která hesla zařadit, a jak se ujistíte, že na nic nezapomenete?

Výběr hesel je vždy velkým problémem, obzvláště když píšete v určitém oboru encyklopedii první. Při práci na encyklopedii české numismatiky mi jako základ sloužila kartotéka hesel, na které začala pracovat zprvu Emanuela Nohejlová, později ji doplňoval Viktor Katz a nakonec Gustav Skalský. Protože žádný z autorů dílo nedovedl do konce, podědil heslář Pavel Radoměrský, který byl také v poválečné době Výborem ČNS pověřen, aby dílo dopracoval. Z důvodů jeho nemoci jsem nakonec tuto práci dokončil já sám. Výběr hesel je vždy do jisté míry subjektivní a je důležité vyslechnout řadu odborníků pro různá období. Proto není žádná encyklopedická práce nikdy dokonalá, obzvláště v prvých verzích. Teprve po jejím prostudování dalšími numismatiky jsou doplňována další opomenutá hesla. Navíc je nutno vždy stanovit hranice okruhů hesel, aby podobná práce zbytečně „neutíkala“ do jiných vzdálených odborných oblastí. A i tyto okruhy jsou pro různé badatele jinak rozsáhlé. Platí, že po bitvě je každý generálem a mnoho numismatiků vám rádo poradí, jaká „podstatná“ věc tam chybí. Tyto rady jsou přesto důležité pro případná další vydání. Proto jsem byl všem badatelům za jejich připomínky upřímně vděčný a naopak jsem je vyzýval, aby v zasílání oprav i doplňků neochabovali. Je to pro podobné práce skutečně vždy velikou pomocí. 

Co chystáte do budoucna?

K Encyklopedii římských císařů a císařoven by měl přibýt druhý díl, který by se už měl co nejpodrobněji věnovat pouze typologii římských císařských mincí s jejich cenovými relacemi – tedy část určenou především pro sběratele těchto nádherných a zajímavých mincí. Také mám v plánu monografii o české kněžně Emmě a jejím mincovnictví.

Jakým způsobem by se podle vás měl sběratel-numismatik vzdělávat? A jak jste to dělal vy?

Asi bych to rozdělil na dvě vzájemně neodmyslitelné oblasti – klasické teorie a praxe. Každý numismatik-sběratel (není opravdu dobré, když jde pouze o numismatika nebo jen o sběratele) by měl o dané sběratelské oblasti co nejvíce přečíst. Knihovna ČNS mu jistě poskytne dostatek pramenů. Doporučuji také jako základ prostudovat výtisky Numismatického časopisu československého a Numismatických listů. Jsou zde kvanta výtečných článků zahrnující prakticky celou oblast české i zahraniční numismatiky. Vážnější zájemce o mince bych odkázal také na doposud vydané ročníky „rodinného stříbra“ české numismatiky – Numismatického sborníku. Sběratel se také určitě neobejde bez nejnovější cenových a aukčních katalogů. Zároveň je důležitá ona praxe – tu bych konkretizoval jako mít v ruce co nejvíce mincí.

Bez čeho se sběratel určitě ­neobejde?

Mimo již uvedenou literaturu se sběratel, zvláště začínající, neobejde bez starších a zkušenějších kolegů, kteří jsou ochotni poradit.

Jak by měl podle vás vést sběratel svou sbírku? Měl by se víc starat o informace než o „exponáty“?

Každý sběratel začíná a pokračuje s budováním sbírky jinak a je jen na jeho rozhodnutí, co a jak bude sbírat. To vyplyne z jeho finančních i časových možností, sběratelskou oblast má zájemce obvykle již vybranou dopředu. Ale výjimky samozřejmě existují. Dříve či později každý sběratel ale pozná, že se bez odborné literatury neobejde, aby jeho sbírka měla patřičnou úroveň a aby např. nekupoval padělky. Pokud není člověk zrovna boháčem, doporučoval bych budovat sbírky spíše výrazně specializované. Sbírat např. všechny římské císaře je v současnosti již velmi náročné a kompletnější kolekce se prakticky nezdaří. Proto je lepší si zvolit jen jednoho panovníka a toho pak dělat důsledně. Taková sbírka může být záhy velmi kvalitní a pro svého tvůrce zdrojem opravdové radosti.

 

Souhlasíte přístupem lidí, pro které je sbírka mincí dobře uložené peníze?

Jistěže souhlasím. I v daleké minulosti vznikaly slavné sbírky jako investice. Navíc se z řady podobných movitých investorů často stávali opravdoví odborníci. Investorem musí být vlastně každý sběratel, musí s rozvahou do sbírky nakupovat a musí i dobře prodávat. Právě jeho vědomosti mu budou umožňovat nakupovat výhodně a tak rychleji sbírku rozmnožovat. Každý sběratel ve své sbírce zanechá kromě kusu krásného života plného dobrodružství ze získávání nových ražeb i při určování neznámých exemplářů také nemálo peněz. A ty by jednou měl při ukončení sbírání získat zpět. Prostě okolo peněz se každé sběratelství nutně točí a jinak to nikdy nepůjde. Investiční sbírání je prostě tu a je nutno s ním počítat.