Tibet a jeho mince - Historický přehled

29.03.2011 15:58

 Publikováno v MB 6/2008 

Výměnný obchod a platby v naturáliích

Zatímco v Číně a Indii se vlastní mince používaly již více než 2000 let, v sousedním malém Tibetu se používaly velmi málo. Některé mince z Indie, Nepálu, čínského Turkestánu a zbytku Číny se do Tibetu dostaly na obchodních cestách nebo jako dary poutníků. Pravděpodobně nikdy neměly statut regulérních oběhových mincí, protože v Tibetu převažoval výměnný obchod. Rovněž zahraniční obchod se převážně uskutečňoval jako výměnný obchod. Starý Tibet nejvíce obchodoval s Čínou, přičemž Tibet vyvážel hlavně koně pro armádu, léčivé byliny, pižmo, zlato a ve výměnném obchodě dovážel v cihličkách slisovaný čaj, porcelán, stříbro a hedvábné látky. Objem tibetského obchodu s jižními sousedy, Indií, Nepálem a Bhútánem, byl ve srovnání s Čínou výrazně nižší. Tibet do těchto zemí dodával hlavně sůl, vlnu, zlato, ovce a kozy. Naopak dovážel hlavně obilniny (převážně rýži). Tradičně se směňoval máz soli za máz rýže. V 17. století měl Tibet do Indie vyvážet i sokoly, kteří byli pravděpodobně na dvoře mogulského císaře používáni jako lovci.

U větších transakcí se v Tibetu po­užíval zlatý prach a stříbro v prutech. Zlato se získávalo převážně z říčního písku a plnilo se do malých sáčků, přičemž jednotka váhy v 19. století byla cca 90 grain (cca 5,85 g), která byla možná už dříve standardizovanou jednotkou zlata, vedle srangu (odpovídá čínskému taelu nebo liangu cca 37 g). Největší stříbrné pruty vážily 50 srang a dovážely se z Číny. Nejpoužívanější tvar prutů v Tibetu odpovídal koňské nebo oslí podkově s tibetským označením rta rming ma. Pro menší transakce se používalo nejrůznější zboží, které bylo ceněné v celém Tibetu. Byly to betelové ořechy, tabák, bílé vítací mašle z hedvábí nebo bavlny (kha btags), slané placky a čaj v cihličkách. Slisovaný čaj v cihličkách (tibetsky ja sbag) se stal nejdůležitější tibetskou naturálií v 19. století.

V raném Tibetu je doloženo používání mušlí kauri (cypraea moneta), které se do Tibetu dostaly pravděpodobně přes Bengálsko a Čínu nebo přímo z Bengálska. Dále se jako platidlo měly používat kamenné perly.

První mince

První stříbrné mince, které se v jižním Tibetu od roku 1640 rozšířily, byly mince z Nepálu, které se razily ve třech královstvích údolí Káthmándú, v Káthmándú (Kantipur), Patanu (Lalitpur) a Bhadgaonu (Bhaktapur). Ke konci 17. století Tibet vyvážel do Nepálu stříbro a výměnnou dovážel mince stejné hmotnosti. Pro království Malla byl tento obchod velmi výnosný, neboť do stříbra určeného na ražbu mincí se přidávala nepálská měď. V Nepálu se brzy začaly razit speciální mince pro Tibet, které v samotném Nepálu nebyly platné a které měly stále vyšší obsah mědi. Protesty z Tibetu Nepál úplně přehlížel. Razit se přestalo v šedesátých letech 18. století, protože gurkhský král Prithvi Narayan Shah ze západního Nepálu dobyl údolí Káthmándú a zatarasil obchodní cesty z Káthmándú do Tibetu. V Tibetu se pak stříbrných mincí nedostávalo a tibetská vláda se na přelomu let 1763/64 a znovu v roce 1785 rozhodla, že bude razit vlastní stříbrné mince podle vzoru nepálské mince mohar. V roce 1769 ukončil král Pritvi Narayan Shah dobývání údolí Káthmándú.

 

Gorkhský král začal razit vlastní mince z kvalitního stříbra, které chtěl zavést v Tibetu. Kurz měl být stanoven tak, že jedna nová mince odpovídala dvěma starým mallským mincím.

Protože by to znamenalo zásadní znehodnocení mincí malla, které v Tibetu obíhaly, Tibeťané mince gorkhského krále s nevýhodným kurzem odmítli. Pratap Simha, nástupce krále Prithvi Narayan Shaha, v letech 1775 až 1777 nechal pro Tibet razit speciální mince s vysokým obsahem mědi, což přispělo k přechodnému utišení sporů mezi Nepálem a Tibetem. Spor o mince mezi Nepálem a Tibetem ale znovu vzplál v 80. letech 18. století, což nakonec vedlo v roce 1788 a znovu v roce 1791 k válce mezi oběma státy. Po vypuknutí druhé války na přelomu let 1791/92 požádal Tibet o pomoc Čínu a s pomocí čínského vojska nepřátelské nepálské vojsko porazil.

Zásah Číny

Číňané v roce 1791 povolili ražbu stříbrných mincí v provincii Kongbo, aby zabránili nedostatku mincí v Tibetu. Čínské jednotky, které pobíraly žold ve formě stříbrných prutů, byly instruovány, aby je vyměnily za mince z Kongbo. Mince tangka ražené v Kongbo a proto označované jako „kong-par tangka“, se vyráběly z podobné slitiny jako mince malla a s čínskými jednotkami se dostaly do oběhu mincí ve Lhase.

Poté co skončilo čínské tažení proti Nepálcům, využili Číňané příležitost k ovládnutí Tibetu. Císař vydal nařízení obsahující pasáž, ve které stálo, že v Tibetu se pod společnou kontrolou s Čínou budou z kvalitního stříbra razit mince jménem císaře Qian Longa. Původně se plánovalo v Tibetu zavést měděné mince podle vzoru čínských cash nebo mincí s otvorem. Od této myšlenky se ale upustilo, protože dovoz mědi z východní Číny do centrálního Tibetu by byl velmi nákladný, a obyvatelé Tibetu zvyklí na stříbrnou měnu by tyto mince přijímali neochotně.

Několik vzorových mincí ze stříbra s tibetským popisem bylo vyrobeno v 57. roce vlády Qian Longa. Tyto mince ovšem nebyly císařem schváleny, neboť neobsahovaly čínský popis. V následujícím roce 1793 se pak razily stříbrné mince v hodnotě 1/2 sho, 1 sho a 1 tangka (1 1/2 sho) se zmínkou 58. roku vlády Chianlonga s tibetským i čínským popisem. Později přibyla hodnota 3/4 sho, která nebyla zmíněna v nařízení. Na mincích se nominální hodnoty neuváděly a rozeznávaly se vzájemně pouze velikostí a váhou, jejich používání vedlo na trzích k nedorozuměním, proto v následujícím roce 1794 se razila již jen mince hodnoty 1 sho, které mělo stejnou hodnotu jako starší tangka z Nepálu, ačkoliv vážilo méně. Tyto tzv. sino–tibetské mince se razily ještě v 60. roce a posledním roce vlády Qianlonga. Císař na konci 60. roku své vlády odstoupil a předal moc svému synovi. Než se tato novinka donesla do Lhasy, už se začaly razit mince s 61. rokem vlády Qianlonga. Tyto mince jsou dnes numizmatickou kuriozitou.

 

Mince ve jménu čínského císaře

Na počátku éry vlády Jia Qinga, nástupce císaře Qian Longa, se razilo jen několik čínsko-tibetských mincí. Jsou známy mince z prvního až šestého i z osmého a devátého roku vlády. Teprve ve 24. a 25. roce vlády (1819 a 1820) se začalo razit opět ve větším rozsahu. Z období prvních čtyř let (1821–1824) jsou známy mince Dao Guanga (1821–1851) a z patnáctého a šestnáctého roku (1835/6). Po roce 1837 Čína ztratila vliv nad Tibetem. V Číně poté vládli méně významní císaři, kteří do Lhasy posílali z větší části neschopné ­reprezentanty („ambany“). Tibeťané proto již v roce 1840 začali razit stříbrné mince ve vlastní režii bez uvedení čínského císaři. Tyto mince se mnoha variantách a bez udání letopočtu vydávaly až do 20. století a kvůli počáteční slabice mincovní legendy se jim začalo říkat „Ganden Tangka“ (také „Gaden Tankga“).

Dodnes jsou tyto mince nejčastějšími stříbrnými mincemi v Tibetu, hlavně pozdější typy a varianty z počátku 20. století.

V letech 1890/91 se razily tangka ve stylu mincí kong-par s tibetským datem 15–24 a 15–25.

V roce 1909 vyšla jedna série s tibetským opisem, se jménem císaře Xuan Tonga (obr. 9) a v roce 1910/11 po obsazení Lhasy čínskými vojsky byla rařena mincovní řada s dvoujazyčným čínsko-tibetskými opisy, se jménem císaře Xuan Tonga na líci.

Po pádu dynastie Qing v následujícím roce se v Tibetu během vlády 13. Dalajlámy, započaly razit hojně měděné a stříbrné mince v nominálech skar, sho a srang. Na jejich lícové straně je „sněžný lev“ někdy popisovaný také jako „mýtický drak“, symbol Tibetu, který je rovněž zobrazován na tibetských poštovních známkách a na vlajce Tibetu. Opisy na mincích je výhradně v tibetštině. O čínském císaři ani zmínka. Kromě mnoha mincí z mědi a stříbra se v letech 1918 až 1921 poprvé razily zlaté mince nominálu 20 srang. Zlaté mince se razily ve speciální mincovně, jež se nacházela vedle letního paláce dalajlámy „Norbu Lingka“ (zahrada šperků) a jmenovala se „gser khang“ (zlatý dům). Ředitel mincovny byl Tsarong Shabpe, movitý Tibeťan s politickým vlivem, který ražbu ze zlata financoval se svolením tibetské vlády.

Po smrti 13. dalajlámy v prosinci 1933 se za vlády regentů Reting Rinpoche a Taktra Rinpoche v Tibetu rozvinula inflace. V důsledku toho se razily mince ve stále vyšších nominálech. Nejprve se pokračovalo v programu, který byl zahájen ještě za vlády 13. dalajlámy, vydávání stříbrných mincí 3 srang s novými motivy. Později se razily mince 3 a 5 sho a od roku 1948 i mince s velmi nízkých obsahem stříbra v hodnotě 10 srang.

Také po čínské invazi v roce 1950 plánovala tibetská vláda vydávat mince ze slitiny stříbra ve vysokých nominálech 25 a 50 srang, z nichž se několik vzorových mincí zachovalo. Poslední mince, kterou se v Tibetu podařilo vydat, byly strojově ražené stříbrné mince ve stylu ganden-tangkas, které dalajláma v letech 1953 a 1954 rozdělil mnichům a v oběhu se vyskytovaly jako 5 srang. Bankovky ve jmenovité hodnotě 100 srang se tiskly ještě v roce 1959. Ve stejném roce se pro Tibet uzavřela kapitola vlastních peněz. Čínská vláda zavedla po jednom povstání ve Lhase v Tibetu čínskou měnu „renmimbi“ a prohlásila tibetské platební prostředky po lhůtě stanovené pro výměnu za neplatné.