Mincování Mexika - Mexická platidla v Náprstkově muzeu v Praze

20.03.2011 20:06

Vlastimil Novák - vedoucí Oddělení mimoevropské numismatiky Náprstkova muzea -  Publikováno v MB 4/2008

 U příležitosti pětisetletého kolumbovského výročí byla stálá expozice Náprstkova muzea v Praze nazvaná Indiánské kultury Severní a Jižní Ameriky obohacena o materiál ze sbírek Oddělení mimoevropské numismatiky téže instituce s cílem přiblížit mincovní produkci na obou amerických kontinentech v koloniální éře („Španělské koloniální mince a kolumbovské medaile“ 1994). Vzhledem k faktu, že muzeum nemá stálou numismatickou expozici, navázala na zmíněnou výstavu  další prezentace náprstkovských fondů, která veřejnosti představila historii mincování na území Spojených států amerických („Mincovnictví USA“ 1996). V takto založené tradici pak pokračuje i stávající přehlídka platidel Mexika, jež dokládají monetární vývoj v této severoamerické zemi a ukazují celou řadu vzácných numismatických exemplářů právem patřících do pokladnice českého národního kulturního dědictví.

 

Dříve než byla Montezumova aztécká říše podrobena španělským conquistadorem Hernandem Cortesem v letech 1519-1521, představovalo území dnešního Mexika prostor, na kterém se objevila řada vysoce rozvinutých indiánských civilizací. Mimo značnou úroveň ideovou i materiálně technickou vykazovaly tyto kultury také poměrně vyspělou nezbožní směnu představovanou předmincovními prostředky. Známými jsou například bronzová platidla sekerkovitého a lopatkovitého tvaru, jež byla původně funkčními předměty, které ovšem pro potřeby ryze obchodní doznaly objemového zmenšení i kvalitativních změn. Tato platidla byla v oběhu u lokálního obyvatelstva ještě dlouhou dobu poté, co koloniální správa zavedla směnné prostředky mincovní.

    Po roce 1535 bylo ustaveno nové vicekrálovství Nové Španělsko, které sahalo od dnešního Charlestonu, St. Louis, Taosu a San Francisca na straně jedné po Panamu a Venezuelu na straně druhé; od Santa Dominga po Filipíny. Tato španělská kolonie se v průběhu svého třísetletého trvání stala, přes primitivní metody dobývání a neodolnou místní pracovní sílu, producentem téměř poloviny světové těžby stříbra. Bylo to rovněž v Mexiku roku 1536, kde byla založena první mincovna na západní polokouli, a to v Mexico City výbojným vícekrálem Mendozou. Později přibyla řada mincoven jak v oblastech těžby, tak ve správních centrech země. Zajímavou monetární skutečností byla ražba tzv. lodních peněz (moneda cortada), které v podstatě sloužily jako puncovaný kov, z něhož se na místě určení razilo regulérní oběživo.

 

Dne 16. září 1810 byla otcem Miguelem Hidalgem vyhlášena nezávislost Mexika na Španělsku a začala tak vleklá válka s koloniální mocí, která skončila ustavením tzv. prvního císařství v čele s Augustinem I. Iturbidem (1822-1823). V roce 1823 vznikla republika a ta nejprve musela čelit neúspěšnému pokusu Španělů o znovuzískání země a posléze též vedla válku se Spojenými státy americkými (1846-1848), v níž ztratila část svého původního území (Kalifornii a Texas). V letech 1854-1861 v Mexiku proběhla úspěšná federalistická revoluce vedená Benitem Juárezem. Následná společná španělská, francouzská a britská intervence vedla k nastolení krátce trvajícího tzv. druhého císařství reprezentovaného rakouským arcivévodou Maxmiliánem I. (1864-1867). Občanská válka, v níž americká vláda podporovala lidové hnutí odporu, se císařství zhroutilo a Juárez zůstal u moci až do své smrti roku 1872. Za pomoci zahraničního kapitálu v době diktatury Porfiria Díaze (1876-1911) se Mexiko otevřelo novým moderním vlivům. Období mezi rokem 1911 a 1920 zemi opět uvrhlo do chaosu občanské války. Až teprve dvacátá léta tohoto století přinesla Mexiku stabilitu a ekonomický i kulturní pokrok. Od roku 1905 se stát oficiálně nazývá Spojenými státy mexickými.

    Koloniální období vtisklo mexické mincovní produkci tradiční španělský bimetalický charakter (monetární systém založený na určitém hodnotovém poměru zlata a stříbra) a výrazné ikonografické rysy typické pro běžné ražby mateřské země. Do začátku 18. století byly raženy zejména neportrétní stříbrné mince s korunovaným znakem údělných zemí na aversu (Kastilie, Leon, Granada, Aragon, Sicílie, Rakousko, Burgundsko, Brabantsko, Flandry, Tyrolsko a Bourbonsko) a opisem označujícím jméno panovníka, vročení, mincovnu a nominál. Revers pak nesl dělený znak Kastílie a Leonu s opisem panovníkových titulů. ­Pozdější typy nesly na aversu většinou portrét panovníka s opisem zahrnujícím jeho jméno a vročení; na reversu pak byl zobrazen korunovaný znak Kastílie a Leonu mezi dvěma sloupy do Nového světa (u zlatých nominálů s korunovaným znakem všech údělných zemí s řetězem Zlatého rouna bez sloupů) a s opisem obsahujícím titulaturu, mincovnu, nominál a iniciály mincmistra. Nejslavnějším typem je však podobná mince s korunovanými hemisférami mezi sloupy do Nového světa s nápisem Utraque Unum, monogramem mincovny a vročením. V rámci monetárního systému po větší část koloniální éry platil poměr 16 stříbrných realů za 1 zlaté escudo (3,38 g). Stříbro se razilo v nominálech 1/4, 1/2, 1, 4, 8, zlato pak v nominálech 1, 2, 4, 8. Později systém doplnily i měděné mince zvané tlacos a pilones (16 pilones = 8 tlacos = 1 real). Mexický real de a ocho (osmireal), zvaný též peso nebo španělský dolar, poprvé ražený v roce 1572, se stal po celém světě uznávaným platidlem. Zejména populární byl na Dálném východě, o čemž svědčí časté kontramarkování této mince. Mexický real (3,38 g) se stal předlohou pro americký dollar a jeho značka ($) byla odvozena od slavných sloupů do Nového světa se stuhami. Většinu koloniálních mexických ražeb produkovala mincovna Mexico City (M^o). Teprve až za Ferdinanda VII. (v Mexiku 1808-1821) přibyly další mincovny – Chihuahua, Durango, Guadalajara, Guanajuato a Zacatecas. V koloniálním období se razilo též v mincovnách Guatemala Antigua a Guatemala Nueva.

    V době války za nezávislost oba znepřátelené tábory vydávaly své mince nebo kontramarkovaly stávající oběživo. Roajalisté si podrželi tradiční ikonografickou linii (portrét/znak) i monetární systém (real, escudo). Značně se však zhoršila kvalita ražeb. Kromě výše zmíněných mincoven razily též Nueva Viscaya, Oaxaca, Catorce, San Luís Potosí, Sombrerete, San Fernando a Valladolid Michoacan. Mezi nejběžnější kontramarky patřily LCM (La Comandacia Militar), LCV (Las Cajas de Veracruz) nebo MVA (Monclova). Povstalecké ražby byly produkovány ve jménu Národního kongresu v mincovnách Nueva Galicia, Oaxaca, Puebla, Veracruz a jiných. Na jejich mincích byly rovněž hojně po­užívány kotramarky (Liceaga, Linares). Další změnou také byly nové symboly (luk a šíp, orel na kaktusu). Monetárně se povstalci drželi stříbrného realového systému, i když se občas nouzově objevovaly mince měděné jako nositelé realového nominálu (mincovna Oaxaca 1811-1814).

    První císařství se neslo svou mincovní produkcí v ikonografické rovině v duchu kompromisu – na aversu koloniální busta a na reversu povstalecký orel na kaktusu (nyní korunovaný). Monetární systém rovněž zcela kopíroval svého koloniálního předchůdce.

    Republika (od 1823) přinesla další nové obrazy na mincích, mnohdy se zjevným odkazem na doby minulé (orel byl zbaven koruny a do zobáku dostal hada) či vypůjčené z mezinárodního revolučního arzenálu (postava Svobody, frýgická čapka). Bimetalický systém španělský zůstal nominálově, slovním označením i váhově zachován s tím, že zlomkové hodnoty byly raženy z mědi nebo mosazi.

    Krátké intermezzo Maxmiliánova druhého císařství (1864-1867) se odehrálo ve znamení návratu k tradičnímu koloniálnímu formálnímu výrazu. Byl však zaveden decimální systém (100 centavos = 1 peso), který posléze převzala i vítězná republika. Nominály do 10 centavos byly raženy z méně ušlechtilých kovů (měď/nikl), přičemž 1 peso bylo rozhraním pro mince stříbrné a zlaté. Mincovní technikou i váhovým vymezením jednotlivých kategorií se Mexiko očividně nechalo inspirovat situací v sousedních Spojených státech amerických. Symbol orla na kaktusu s hadem v zobáku se stal též oficiálním symbolem na mincích Spojených států mexických v roce 1905. Kromě výše uvedených mincoven razily rovněž republikánské mince lokality jako Alamos, Culiacán, Estado de México, Guadalupe y Calvo či Hermosillo.

    Z hlediska mincovní produkce je bezpochyby velmi zajímavou revoluční perioda 1910-1917, která uzavřela dlouhotrvající nestabilitu v zemi. Revoluce sama měla agrární charakter, chtěla svrhnout Díazův režim a učinit Mexiko ekonomicky i diplomaticky nezávislým. Její vedoucí postavy však ve svém postoji nebyly jednotné (Villa, Carranza, Obregon, Zapata, Calles) a často bojovaly proti sobě. Nejsilnějším se ukázal být Carranza, který jako faktický prezident země prosadil novou ústavu v roce 1916, která zahrnovala základní ideje revolucionářů. Další schopný revoluční generál a politik – Obregon – byl zvolen mexickým prezidentem v roce 1920, čímž skončila nejdestruktivnější dekáda mexické novodobé historie. Značná emisní rozrůzněnost mincovní výroby ve zmíněném období byla dána mocenskou decentralizací a celkovou chaotickou situací v zemi. Z těchto důvodů je rovněž převážná část ražeb špatné kvality, což je zejména patrné u nižších nominálů. V řadě případů došlo v různých mincovnách ke změnám ikonografickým nebo vznikly nouzově různé tvary střížků (Juarezův portrét na aversu a konstitucionální symboly na reversu či čtyřhranné mince ražené v mincovně Oaxaca). Mince sloužily i jako nositel ideových či propagandistických sdělení – mincovna Chihuahua razila v roce 1913 mince s reversním opisem Fuerzas Constitucionalistas („Síly konstitucionalistů“) nebo mincovna v Durangu produkovala v roce 1914 ražby se slavným nápisem Muera Huerta („Smrt Huertovi“, tj. jednomu z rivalitních vůdců).

Od první dekády dvacátého století do současnosti je líc mexických mincí vyhrazen oficiálnímu státnímu znaku (symbol orla na kaktusu s hadem v zobáku) s opisem Estados Unidos Mexicanos a rub – podobně jako v jiných moderních zemích – zaplňují portréty významných osobností mexických dějin či příležitostné symboly spolu s označením nominálu.