Kněžna Emma ze současného pohledu historie i numismatiky Francouzská královna manželkou českého přemyslovského knížete

25.03.2011 16:06

Zdeněk Petráň - Publikováno v MB 5/2008

Manželky panovníků nejstarších dějin obecně zůstávaly vždy v určitém stínu svých manželů a historie k nim byla z našeho současného pohledu dost nespravedlivá. To však vyplývá ze společenského postavení ženy ve středověku, zvláště pak v raném. Je pochopitelné, že panovnické manželky tohoto období byly vždy ve zcela jiné situaci než ženy ostatních společenských vrstev. Na knížecí a královské dvory se dostávaly na základě politických sňatků a jejich základní a mnohdy jedinou povinností bylo zajistit dědice a pokračovatele dynastie či rodu. Jinak byly zpravidla nuceny žít v ústraní odkázány na mnohdy nevypočitatelné osudy svých manželů.

 

Obr. 1 - Dedikační list Gumpoldovy svatováclavské legendy ve Wolfenbüttelského kodexu. U nohou sv. Václava klečí kněžna Emma.

Obzvláště temnou dobou pro knížecí manželky byly počátky českého státu – tedy právě námi sledovaná druhá polovina 10. století. Do dohodnutých sňatků vstupovaly dívky většinou nezletilé a zpravidla záhy se stávaly matkami. A právě raná těhotenství byla v tehdejší době nesmírně riziková a ženy první porody velmi často nepřežily. Proto se čerstvý vdovec v zájmu zachování kontinuity rodu okamžitě rozhlížel po další politicky výhodné manželce, u které se ale stejná situace často bohužel opakovala. Některé ženy však narození prvého dítěte přestály bez větší zdravotní újmy a další porody pro ně již byly prokazatelně méně nebezpečné. Tyto ženy pak měly, unikly-li jiným chorobám či jiné násilné smrti, šanci dožít se i vyššího věku. Příkladem je kněžna Ludmila, babička knížete Václava, která zemřela jako 61letá. Také Václavova matka Drahomíra se dožila alespoň středního věku.

Panovnické manželky 10. století známe díky legendám jako světice nebo ženy, které hrály v křesťanských tradicích buď úlohu pozitivní (Mlada, sestra Boleslava II., zakládající první ženský klášter) nebo negativní (Drahomíra nechává zavraždit svoji konkurentku Ludmilu). O Mladině sestře Dobravě víme hlavně proto, že se později stala manželkou polského knížete Měška I.

Další ženou českého raného středověku byla Biagota (někdy čtena také jako Blagota), hypotetická manželka Boleslava I. Je známa jen z několika vzácných typů denárů. Strana s kaplicí nese jméno Boleslava, opačná strana má okolo kříže opis BIAGOTACOIIIIX (BIAGOTACOVIIX). Tento text je zatím všeobecně čten jako Biagota coniunx – tedy manželka Biagota. Jde o nejstarší typ přemyslovských denárů obecně kladený Boleslavovi I. (935–972), proto byla tato žena bez větších námitek prohlášena jeho manželkou. O vypátrání Biagotina původu se pokusili filologickým rozborem jejího jména někteří numismatici. Část se jich vyslovila pro původ slovanský (např. E. Fiala a G. Skalský). Z našich badatelů v oblasti jazykovědy tento názor podpořila v roce 1992 O. Böhmová, když se na základě nápadně podobného starobulharského jména Bjegota přiklonila k jihovýchodním oblastem, ze kterých mohla Biagota přijít. To dokonce vedlo ke vzniku ničím nepodložené hypotézy, že Biagota byla sestrou bulharského cara Petra (J. Fidler 1995). Jiní badatelé ji nepovažují za Slovanku a hledají její původ v Sasku (např. W. Hahn 1979). O Biagotě tedy můžeme prozatím odpovědně říci pouze to, že byla s největší pravděpodobností ženou (nebo jednou z žen) Boleslava I. Titul CONIVNX – manželka – zdůrazňující její postavení k Boleslavovi nabízí možnost, že denáry s jejím jménem byly raženy přímo jako svatební.

 

Obr. 2 - Imaginární portrét kněžny Emmy v díle A. Voigta z roku 1771.

Daleko zajímavější i strastiplnější cestu historií absolvovaly další dvě ženy známé z českých denárů 10. století, jejichž osudy se v historii intenzivně proplétají – Adiva a pak především Emma.

Kněžnu Emmu naše dějiny znají již dlouhý čas. Do české historie ji uvedl roku 1772 G. Dobner. Učinil tak na základě třech zmínek v Kosmově kronice a dedikačního listu tzv. Wolfenbüttelského kodexu. Jedná se o opis legendy o sv. Václavovi sepsané mantovským biskupem Gumpoldem kolem roku 980 z podnětu císaře Oty II. Dedikační list zobrazuje knížete Václava korunovaného Kristem, u jehož nohou klečí kněžna Emma. Nápis v iluminaci jasně hovoří o donátorovi celého kodexu (Hunc libellum Hema venerabilis principissa pro remedio anime sue in honore beati Vencezlavi martiris fieri iussit).

 

Obr. 3 - Domácí i zahraniční mincovní nálezy obsahující mělnické mince kněžny Emmy (podle L. Polanského).

Kosmas nejprve uvádí Emmu (užívá tvaru Hemma) jako ženu rodem nad jiné ušlechtilejší a ušlechtilostí mravů mnohem výtečnější. Píše, že byla matkou Boleslava a pak Václava, který zemřel ještě jako dítě. Podruhé je Hemma přítomna u manželova smrtelného lože, když kníže proslovuje svůj poslední veřejný projev.

G. Dobner označil Emmu za dceru Konráda Burgundského (937–993) na základě ne zcela jasných pramenů. Pro toto zařazení se snažil později najít argumenty i zakladatel české numismatiky A. Voigt. Většina dalších historiků Dobnerův názor přijala, odmítl jej pouze roku 1858 německý badatel M. Büdinger s tím, že v německých pramenech žádnou zmínku o Emmě nenašel. V. Novotný se proto ve svých Českých dějinách ke konkrétním příbuzenským vztahům královny raději nevyjádřil.

Jméno Emmy nebylo známo jen z Kosmovy kroniky a Wolfenbüttelského rukopisu, ale také z 12 známých kusů denárů ethelredského typu, které byly do té doby nalezeny v několika českých a severských nálezech.

 

Obr. 4 - Dva typy denárů Emmy vyobrazené v díle E. Fialy České denáry z roku 1895.

Přestože tyto mince typem patří mezi již známé početné napodobeniny anglosaských denárů Ethelreda II. (978–1016), zcela překvapivý titul REGINA – královna – vyvolal záhy podezření z romantického falza, zvláště byl-li tím, kdo mince poprvé řádně publikoval v Památkách archeologických, V. Hanka v roce 1855.

G. Skalský samozřejmě rozpoznal pravost Emminých mincí. Také on se přikláněl k Dobnerově domněnce o burgundském původu Emmy. Výhrady k těmto vzácným ražbám však nadále přetrvávaly. Pochybnosti vyslovil i významný český historik a autor monumentálních Českých dějin Václav Novotný. V roce 1912 vyjádřil názor: „S jejím (Emminým) jménem bývá spojována záhadná mince s legendou EMMA REGINA – CIVITAS MELNIC zachovaná v několika exemplářích, která však přes příznivé vysvědčení, jehož se jí od numismatiků (E. Fiala) dostává, nepřestává býti podezřelou. Ale pochybovati o existenci této Emmy jest jistě upřílišené.“

Roku 1931 však nečekaně prolomil nejistotu nad pravostí Emminých mincí velký nález denárů z Hluchota u Staré Boleslavi, který mimo zaručeně pravých přemyslovských a slavníkovských ražeb obsahoval i 90 kusů denárů s opisem ENMA REGINA na líci a MELNIC CIVITAS na rubu. Tím bylo jednoznačně potvrzeno, že tyto mince zaručeně pravé a pocházejí z mincovny Mělník. (Je dokonce známo následné prohlášení V. Novotného G. Skalskému, že uveřejněné pochybnosti o Emminých denárech odvolává).

 

Obr. 5  Velký denárový nález z Hluchova u Staré Boleslavi.

Emminy denáry byly na základě shodného typu chronologicky sloučeny se stejným ethelredským typem Boleslava II., který byl G. Skalským datován do let 988–995.

Další diskusí okolo Emmy rozvířil až v roce 1953 naprosto novou a překvapivou hypotézou P. Radoměrský. Vyšel z doposud ne zcela vysvětlených anglosaských vlivů na české denárové ražby v poslední čtvrtině 10. století. Upozornil na to, že podobnost mezi českými a anglosaskými ražbami nespočívá jen v jejich obrazové náplni, ale zejména v přechodné přítomnosti cizích jmen připisovaných mincmistrům. Tento jev se mimo české ražby v soudobém okolním mincovnictví nevyskytuje. V opisech českých mincí se dokonce nalézají jména anglických mincmistrů. Protože se tento fenomén nedařilo objasnit jako důsledek obchodních styků, P. Radoměrský nabídl vysvětlení tohoto úkazu fyzickou přítomností anglických mincmistrů v Čechách na základě přímého dynastického anglo-českého svazku připuštěného kdysi již německým numismatikem H. Dannenbergem.

P. Radoměrský poukázal na svatbu Oty I. (936–973), nejstaršího syna německého krále Jindřicha Ptáčníka (919–936), která se konala roku 929 v Quedlinburku nebo 930 v Mohuči. Ota si bral Edith, jednu ze šesti sester anglického krále Athelstana (925–939). Edith (Edgitha) přicestovala podle anglosaského kronikáře Ethelwerda z daleké Británie spolu s jednou z mladších sester. Její jméno v kronice není, uvádí se však, že byla provdána za jakéhosi krále nedaleko Jupiterových hor. Také kronika Wiliama Malmesburského a Historia monasterii Croylandensis Ingulpho adscripta uvádějí, že mladší Edgithina sestra jménem Elfgifa (Aldgitha) byla provdána podle prvého pramene „za knížete nedaleko Alp“, podle druhého za „velkého knížete Jindřichova dvora“. Po této zmizelé anglické princezně pátrala řada historiků (např. H. Petrie, R. Köpke, E. Dümmler a R. L. Poole a E. Hlawitscha). V jejich hypotézách se jako o Elfgitině manželovi uvažovalo o císaři Ludvíku III. Slepém, burgundském vévodovi Alberichovi či o bratru burgundského krále Rudolfa II. Ludvíkovi. Většina těchto možností je však postavena na omylech a rozporech mezi omezenými soudobými prameny. Objevil se dokonce názor, že Elfgifa se mohla stát manželkou samotného knížete Václava, o kterém se předpokládá, že byl ženatý a měl syna. Tuto možnost nabídl (H. Ludat 1995).

 

Obr. 6 - Různé typy mělnických denárů kněžny Emmy z Hluchovského nálezu.

P. Radoměrský byl přesvědčen, že se kníže Václav Otovy svatby skutečně účastnil a Elfgifu si odvezl následně s sebou do Čech jako nevěstu pro svého synovce Boleslava II. Důkazem přítomnosti anglické princezny na českém knížecím dvoře měly být mimo již zmíněné severské vlivy na domácích mincích zprostředkované přímo anglosaskými mincmistry – především typ českého denáru Boleslava II. s opisovým textem V+­BIVE+V, který P. Radoměrský interpretoval obrácením dvou písmen jako ADIVEA v opise. Princezna Elfgifa měla na kontinentě používat jméno Adiva za života svého manžela Boleslava II. Po jeho smrti roku 999 měla jako vdova přijmout další zcela nové jméno Emma. Radoměrský se domnívá, že se jedná o jednu ženu. Jako vdova pak Emma používala královský titul a s ním razila mělnické denáry. Pro všechny změny tří jmen P. Radoměrský nalezl v anglických pramenech analogie.

Na tomto místě nutno poznamenat, že tato hypotéza velmi silně zapůsobila na řadu současných významných historiků i numismatiků. Je téměř epickým příběhem odehrávajícím se v šeru 10. století mezi nastupující anglickou královskou wesexskou rodinou, císařským dvorem Jindřicha Ptáčníka i knížecím rodem přemyslovského vévody, jehož jméno současní kronikáři ani neznali. Všechna fakta ale do sebe obdivuhodně zapadala, proto řada předních historiků alespoň zpočátku nadšeně souhlasila. Některými však byla tato hypotéza od počátku přijata jen z části. Prvý vystoupil s výhradami G. Skalský, který Adivu odmítl ztotožnit s Emmou. Také R. Turek se připojil ke Skalského názoru, že Adiva byla prvou nebo předchozí manželkou Boleslava II. a Emma pak ženou další nebo poslední a podobný názor vyslovila i E. Nohejlová-Prátová. Dalším, kdo roku 1962 razantně vstoupil do polemiky k nejstarším Přemyslovcům včetně otázek okolo Adivy-Emmy, byl historik Z. Fiala. Zpochybnil v podstatě vše, co nemělo jen trochu pevnější základy a odmítl všechny hypotézy okolo anglosaského Emmina původu jako ničím nepodložené spekulace. Podle něho se Emma vyskytovala na knížecím dvoře na přelomu 10. a 11. století a víme o ní z mincí, z několika nespolehlivých Kosmových vět a známe její jméno z dedikace ve Wolfenbüttelském kodexu. Další ženu – Adivu – již nelze seriózně zdůvodnit vůbec.

Obr. 7 - Mělnický denár kněžny Emmy.

Roku 1979 publikoval vídeňský historik a numismatik W. Hahn studii, ve které se v podstatě přiklonil zpět k původnímu názoru na burgundský původ Emmy. Upozornil na to, že prvou manželkou Konráda Burgundského byla jakási Adelana, jejíž jméno je však známo pouze z jediného pramene. Tato Adelana mohla být onou mladší sestrou anglosaské Edgith. Zároveň W. Hahn položil otázku, zda nevystupovala v Čechách jako Adiva. Adelana zemřela v polovině 60. let a jsou známy její dvě děti – Gisela a Konrád. Gisela se v roce 970 stala manželkou bavorského vévody Jindřicha II. Její sestrou by měla být naše česká Emma. Tak by existovalo přímé příbuzenství mezi Jindřichem II. a Boleslavem – byli by švagři.

W. Hahn také upozornil na vazbu Emmy k Bavorsku, kterou podporuje zmínka ve spisu Miraculi sancti Udalrici datovaném na konec 10. století a evidujícím zázraky augsburgského biskupa Oldřicha (+973) potřebné k jeho kanonizaci docílené roku 995. Z tohoto pramene vyplývá přímá souvislost mezi jmény augsburgského světce a Emmina mladšího syna Oldřicha. Tento historik se dále domnívá, že Emminy mělnické denáry byly vzhledem ke shodnému opisu ENMA REGINA inspirovány dijonskými ražbami stejnojmenné francouzské královny. Ta byla neteří Konráda Burgundského a manželkou francouzského krále Lothara II. (+986). V roce 965 měla obdržet město Dijon jako věno. Zřejmě z této doby pocházejí denáry s jejím a Lotharovým jménem. Na rozdíl od těchto mincí mělnické denáry nesou pouze jméno Emmy a název mincovny. Zcela neobvyklá absence manželova jména by mohla podle W. Hahna být jakousi demonstrací proti nevlastnímu synu Boleslavu III.

 

Obr. 8 - Společný denár francouzského krále Lothara IV. a jeho manželky Emmy ražený pravděpodobně v mincovně Dijon z nálezu Fécamp.

V roce 1982 vystoupila s další zcela novou – a doposud poslední – hypotézou o původu Emmy J. Hásková. Povšimla si korespondence, kterou vedla numismatička E. Nohejlová Prátová s francouzskou historičkou a numismatičkou F. Dubourg-Dumasovou. Ta v roce 1971 publikovala veliký denárový nález učiněný v roce 1963 nedaleko severofrancouzského města Fécamp. V tomto nálezu bylo také něco přes deset denárů se jménem francouzského krále Lothara IV. Na rubní straně těchto mincí byl opis, který F. Dumasová přečetla jako ENMAPEIONA. Protože tento nejasný text nerozluštila, vyslovila názor, že se nejspíše jedná o jméno nějaké neznámé mincovny. Jeden výtisk odborně zpracovaného nálezu byl také zaslán do knihovny Národního muzea. Zde si tohoto záhadného textu povšimla právě E. Nohejlová–Prátová a položila své pařížské kolegyni otázku, zda část textu – PEIONA není koruptelou titulu regina a zda interpretace tedy nemá být ENMA REGINA. Odvolala se na české mělnické denáry nesoucí stejný opisový text a současně vyslovila dotaz, zda mezi oběma ženami nelze hledat nějakou souvislost. Nohejlové interpretaci záhadného opisu francouzská numismatička přijala, odmítla však bližší historické souvislosti mezi oběmi Emmami jako neprůchodné.

Na konci 70. let si však tutéž otázku znovu položila J. Hásková a současně vyšla z předpokladu, že jen skutečná korunovaná královna mohla použít svůj královský titul – regina. V roce 1979 pak vyslovila přesvědčení, již W. Hahnem zmíněná francouzská Emma, vdova po králi Lotharovi II., jejíž stopa po roce 988 ve Francii mizí, je totožná s českou kněžnou Emmou, která v téže době přišla do Čech. Podporou tohoto názoru jsou právě mince s opise ENMA REGINA z fécampského nálezu.

Obr.9 - Rozvinutý opis rubu téhož denáru Lothara IV. s textem ENMAPEIONA.

Tuto hypotézu J. Háskové však W. Hahn vzápětí odmítl. Poukázal především na fakt, že v době eventuálního příchodu Emmy do Čech existovala napjatá situace mezi Boleslavem II. a Boleslavem Chrabrým. V tomto konfliktu stál německý dvůr, který jako jediný mohl případný sňatek uprchlé francouzské královny a pražského knížete zprostředkovat, na straně polského knížete a tudíž proti českému panovníkovi. W. Hahn také oponuje tím, že titulu královny se v této době používalo volněji. I věk Emmy 40–41 let je podle něho málo pravděpodobný pro narození dvou dětí – Jaromíra a Oldřicha. Také absence Emminých mělnických denárů v Poděbradském nálezu, který obsahoval velký počet mincovních typů kladených do 90. let 10. století, svědčí podle W. Hahna proti hypotéze francouzské královny v Čechách.

Hahnova argumentace má však řadu slabin. Absence určitého typ mince v nálezech, které zatím nedovedeme zcela spolehlivě datovat a neznáme mechanismus jejich vzniku, není žádným spolehlivým důkazem. L. Polanský také upozornil, že eventuálnímu zprostředkování Emmina sňatku nemohl bránit císařský dvůr, protože cesta francouzské královny byla zprostředkována bavorským vévodou. Navíc česko-polská válka, ve které stál německý dvůr na polské straně, proběhla až v roce 990 a již roku 992 byl Boleslav II. opět na německé straně.

Podrobnější studie P. Hilsche z roku 1992, který znovu prověřil možnost cestu francouzské královny do Čech, sice nepřinesla nové poznatky, ale připouští hypotézu J. Háskové jako možnou. P. Hilsch pouze upozornil na poslední dochovanou zprávu, kterou je Emmin list z konce roku 988, ve kterém královna-vdova jsouc v tísni žádá o setkání s bavorským vévodou Jindřichem. Nekrologium ze St. Germain des Prés uvádí datum jejího úmrtí pouze 2. listopadu bez konkrétného letopočtu a místa královnina odpočinku. P. Hilsch si v souladu s J. Háskovou klade otázku, zda Emma nezačala nový život na východě. Podle něho není vyloučeno, že se královna s Jindřichem II. skutečně setkala a ten pak dohodl sňatek s Boleslavem II. Emma by tehdy byla ve věku 39–41 let a mohla tedy porodit alespoň nejmladšího syna Oldřicha. P. Hilsch opět upozornil na jeho neslovanské jméno související se stejnojmenným augsburgským světcem jako na podporu již známé vazby na Bavorsko. Na závěr autor znovu připomenul, že teorii J. Háskové nic vážného neodporuje, ale rozhodující důkaz zatím podán nebyl.

Další, spíše kuriosní stať o Emmě přišla od slovenské badatelky M. Vyvíjalové. Ta ve článku o nových faktech okolo denáru s opisem BRESLAVA CIVITAS tvrdí, že na mělnických ražbách se jedná o jméno Emmy, manželky Ethelreda II. a po jeho smrti ženy dánského krále Knuta Silného. Její jméno je podle ní na českých denárech spojeno s „mělnickou župou“ jen z politických důvodů a nemá souvislost s žádnou z postav vládnoucího českého rodu.

Obr. 10 - Rubní strana denáru Boleslava II. s domnělým jménem ADIVA. Ve skutečnosti jde o koruptelu mincmistra Nacuba.

V roce 1962, kdy historik Z. Fiala existenci Adivy zásadně odmítl, objevil archeolog I. Borkovský pod podlahou apsidy klášterní kaple sv. Anny na Pražském hradě hrob neznámé mladé ženy, kterou považoval, vzhledem k čestnému místu před oltářem, za abatyši Mladu, sestru Boleslava II. Přední český antropolog E. Vlček se přiklonil k názoru, že by se naopak mohlo jednat právě o anglickou princeznu Adivu a její děti. V bezprostřední blízkosti hrobu byly totiž objeveny pozůstatky dvou dětí, jednoho jeden a půl roku starého a novorozence. Podle E. Vlčka mohla Adiva při narození mladšího dítěte zemřít, starší by pak byl oním Václavem, o kterém Kosmas píše, že „však již v útlém věku mládí křehký život zdejší zaměnil za věčnost“. Ani poměrně mladý věk ženy však nevylučuje ještě jedno dítě – prvé a nejstarší. Tím mohl být Boleslav III. zvaný Ryšavý. Z. Petráň připomněl, že rezavá barva vlasů by do určité míry podporovala jeho severský anglosaský původ po matce.

Na tyto nové poznatky vzápětí zareagoval přední český historik D. Třeštík. Významně zpochybnil řadu Vlčkových závěrů a odmítl ztotožnit pozůstatky mladé ženy s Adivou. Pokud by totiž podle Vlčka zemřela okolo roku 931–933, pak by mezi úmrtím a ražbou denárů s opisem ADIVEA uplynulo celé půl století, protože tyto ražby byly doposud numismatiky řazeny na přelom 3. a 4. čtvrtiny 10. stol. Pokud by byla matkou Boleslava III., který podle Kosmy umírá v Polsku někdy okolo r. 1037, pak je neudržitelná délka jeho věku. Boleslav III. by se musel totiž dožít věku přes sto let, což je jen velmi málo pravděpodobné. D. Třeštík odmítl i Radoměrského hypotézu, že by Adiva žila na českém knížecím dvoře i v 80. letech 10. století a byla totožná s Emmou poukazem na nesrovnalosti v dožitém věku. Jako jeden z hlavních důvodů Radoměrského omylu uvedl chybnou interpretaci opisu na mincích V+BIVE+V jako ADIVEA. D. Třeštík jej považuje za koruptelu jména Boleslav. Kritika má určité opodstatnění, protože tento opis se skutečně nedá tak zcela jasně interpretovat. Již J. Smolík jej například v roce 1908 četl jako Vultus Dei. Skupina písmen ADIVA byla později zjištěna také na doposud neznámé variantě jednoho z typů denárů Boleslava II., což vedlo k přechodnému oživení zájmu o tuto anglickou princeznu. Tento náhodný text je však celkem spolehlivou koruptelu jména pražského mincmistra Nacuba.

 

Polemika mezi E. Vlčkem a D. Třeštíkem probíhala ještě v následujícím roce, ale nepřinesla žádné sblížení názorů. D. Třeštík Adivu jednoznačně odmítl, podle něho ji nelze přiřadit manželu Boleslavu II. ani věkem. Při důsledném držení se spolehlivějších pramenů by musela mít 3 děti s manželem, který nemohl být starší než 1–4 roky – tedy s kojencem, nejvýše s batoletem. V roce 1997 E. Vlček vydal souborné zhodnocení dosavadních antropologických výzkumů kosterních pozůstatků nejstarších Přemyslovců, ve kterém se původním názorům na Adivu již vyhnul.

O kněžně Emmě se E. Vlček blíže nezmiňuje. Žádné z dalších ostatků nalezených v areálu Pražského hradu jí podle něho neodpovídaly, byla podle něho možná pohřbena na svém věnném Mělníku a dosud nebyla nalezena. Kosmova poznámka k roku Emmina úmrtí 1005 nebo 1006 a o jejím náhrobním kameni, který buď „viděl“ nebo „viděl zapsán“ je spíše vzpomínkou staršího člověka se špatnou pamětí, a proto je tento údaj málo spolehlivý. O místě náhrobku zmínka není. A jestliže nemáme ostatky a podle D. Třeštíka není v chronologii 10. stol. pro Adivu místo a ani na denárech není její jméno, navrhl ji z českých dějin odstranit. Že existence záhadné Adivy je z chronologických důvodů prostě neprůchodná, definitivně prokázal v roce 2000 L. Polanský a tím byla konečně mladičká anglická princezna Elfgifa-Adiva po téměř půl století z českého dějepisu definitivně eliminována.

V historii tedy zůstala pouze kněžna Emma se záhadným královským titulem regina na svých mělnických denárech. Když byl odmítnut její burgundský a později anglický původ, zůstal ve hře nejnověji vyslovený původ francouzský. Ale i k němu se zprvu vyjádřila řada historiků skepticky v čele s D. Třeštíkem. Podle něho existoval významný argument, zpochybňující sňatek francouzské královny s Boleslavem II. Pokud by totiž byla francouzská Emma matkou Oldřicha nebo dokonce také Jaromíra, museli by se oba narodit po roce 989. Pak by však stál Jaromír v čele vojsk roku 1004 při osvobozování Prahy jako čtrnáctiletý a mladší Oldřich by se pak dokonce podruhé oženil a stal otcem syna Břetislava již ve 12 letech! Proto se oba museli narodit již okolo roku 975. Pak však nemohou být syny francouzské Emmy, pokud by přišla do Čech v roce 988. Celá hypotéza by byla průchodná pouze tehdy, pokud by Emma nebyla biologickou matkou Jaromíra a Oldřicha.

Tento moment nabídl dokonce myšlenku řešící tyto chronologické potíže Z. Petráň (1993). V souladu s názorem J. Háskové by mohla francouzská královna–vdova přicestovat na dvůr Boleslava II., avšak pouze jako do azylu, aniž se stala jeho manželkou. Český kníže jí mohl umožnit usídlit se na Mělníku a dovolit vlastní ražbu mincí s královským titulem, které z obchodních důvodů respektovaly tehdy emitovaný. Díky již zmíněnému dopisu Jindřichovi II. víme o jejím vztahu k bavorskému dvoru, a proto sem později Emma s oběma mladšími syny Boleslava II. mohla utéci před Boleslavem III. Ani vznik Wolfenbüttelského kodexu se svatováclavskou legendou není této hypotéze na překážku. Emma mohla prostřednictvím patrona pocházejícího z vládnoucího rodu vyjádřit dík přemyslovské rodině za poskytnutí útočiště. Saský kronikář Dětmar hovoří o matce Boleslavových synů Jaromíra a Oldřicha, ale nikde ji nejmenuje. Kosmas ji sice jménem zná jako Boleslavovu manželku, avšak jako v řadě jiných případů se mohl mýlit. Cosi o přítomnosti jakési urozené ženy jménem Hemma na dvoře Boleslava II. věděl, další podrobnosti však již byly zapomenuty. Proto Emmu ve své kronice přisoudil jako manželku pražskému knížeti. Ve skutečnosti byl Boleslav již ženatý a všichni jeho synové dosáhli v době příchodu Emmy do Čech už minimálně chlapeckého věku. Této hypotéze by nevadilo nejen stáří Emmy, ale především věk Jaromíra a Oldřicha narozených na počátku 80. let 10. století. Vysvětlila by také samotné královnino jméno na mincích ve tvaru podobném s francouzskými ražbami. Určitým reliktem královského titulu Emmy by mohla být Kosmova poznámka o jejím urozeném původu. Ale to byla jen méně pravděpodobná hypotéza, která se později dostala do rozporu s daleko přesvědčivými argumenty D. Třeštíka.

Také L. Polanský se pokusil vyhnout stejným chronologickým potížím. V roce 2000 vyslovil možnost, že před Boleslavem III. utekla do Bavorska s Jaromírem a Oldřichem jejich biologická matka a předchozí manželka Boleslava II, kterou neznáme jménem. Emma přitom nadále zůstávala na svém věnném Mělníku. Také tuto myšlenku později odmítl D. Třeštík jako zbytečnou.

Ostatně i J. Hásková, autorka domněnky o francouzském původu záhadné královny Emmy, si byla vědoma, že věk obou eventuálních synů činí opravdové chronologické obtíže. V jedné ze svých posledních přednášek na podzim roku 2007 vyslovila možnost, že vlastním synem Emmy mohl být pouze nejmladší Oldřich. Podle ní výjimečné Oldřichovo postavení, kterému jako jedinému z dětí Boleslava II. byl později císařským dvorem tolerován jeho nerovný sňatek s neurozenou Boženou, bylo dáno krví otonské dynastie po francouzské matce. Také snahy o Oldřichovo odstranění jeho nejstarším bratrem Boleslavem III. byly podle této historičky důkazem jeho významného rodu.

Tato fakta však nemohou obstát, protože – jak již upozornil D. Třeštík – Oldřich by jako vlastní syn Emmy musel být ve svých dvanácti letech již podruhé ženatý a stát se otcem Břetislava. A zavraždit se jej pokusil jeho nejstarší bratr Boleslav II. z daleko prozaičtějších důvodů než byla císařská otonská krev – Oldřich se stal nebezpečný především tím, že jako jediný ze synů Boleslava II. se stal otcem syna, tedy eventuálního nástupce na český knížecí stolec. J. Hásková také poukázala na numismatickou stránku této problematiky: Oldřich byl díky svému urozenému původu prvým, kdo na svých denárech nechal vyobrazit zemského patrona sv. Václava. Ale i toto byl pouze přirozený ikonografický vývoj vycházející z předchozích ražeb Jaromíra.

Královna Emma, která mohla z Francie do Čech přijít nejdříve na počátku roku 989, prostě nemohla být vlastní matkou žádného ze synů Boleslava II., kteří pocházeli jistě z předchozího nebo z některého z předešlých manželství knížete. Tento fakt ovšem není na překážku tomu, že se Emma nemohla stát řádnou – tedy poslední – manželkou Boleslava II. Že je česká Emma totožná se stejnojmennou francouzskou královnou-vdovou, nemáme doposud potvrzeno žádným přímým důkazem, řada nepřímých, podaných v poslední době zejména L. Polanským a D. Třeštíkem, však posunují tuto část raně středověké historie již velmi pravděpodobně do oblasti reálných faktů.

 Kdo tedy byla tato na prvý pohled záhadná urozená žena s titulem královny, která se ocitla na českém knížecím dvoře jako choť pouhého knížete?

Její osudy byly více jak pestré. Narodila se okolo roku 949 v italské Pavii jako dcera italského krále Lothara (929–947) a Adelheidy (+999), dcery Rudolfa II. Burgundského (+937). Adelheid se tímto sňatkem stala roku 947 italskou královnou a o dva roky později narozená Emma se tak stala oprávněnou dědičkou tohoto titulu. Tento fakt však později obě ženy dostal především do velkých problémů. Jakmile roku 950 zemřel Emmin otec Lothar (údajně byl otráven), objevil se další uchazeč o italský trůn – Berengar, markýz z Ivrey. Ten se pokusil mladou vdovu nejprve přinutit k novému sňatku se svým synem Adalbertem, a to dosti razantním způsobem. Nutil ji nejprve vstoupit do kláštera, a když se vzepřela, dal ji uvěznit v pevnosti na italském jezeře Lago di Garde. Z tohoto vězení se podařilo Adelheid spolu s malou dcerkou Emmou uprchnout za velmi dramatických okolností, když musely utéci chodbou, jíž pro ně vykopali jejich stoupenci a pak ještě přeplout na loďce údajně rozbouřené jezero.

Po tomto dobrodružství se ale osud náhle obrátil v jejich prospěch. Německý král Ota I. (+973) se během podzimu roku 951 vypravil s vojsky do Itálie a ještě před jeho příchodem markýz Berengar prozřetelně Pavii raději dobrovolně se svým vojskem opustil. Ota pak jako slavný vítěz bez bitvy požádal Adelheid o ruku a dostal ji. Svatba se konala roku 952 a novopečená německá královna i s malou dcerou následovala Otu do jeho vlasti. Tříletá a zřejmě jazykově nadaná Emma tak začala vyrůstat v německém prostředí, což se ji později velice hodilo.

Její další osudy byly pochopitelně spojeny s politickými zájmy, a proto nepřekvapí, že byla již jako sedmnáctiletá provdána za francouzského krále Lothara IV. (941–986), jehož otec Ludvík IV. byl Otovým švagrem.

Je zajímavé, že o životě Emmy jako francouzské královny se mnoho údajů nedochovalo. Jediným hmatatelným svědectvím jsou její již zmíněné mince ražené v Dijonu a nesoucí na líci Lotharovo jméno a na rubu jméno Emmy s koruptelou královského titulu – ENMA PEIONA = Emma regina. Je zachována také kopie ilustrace z osobného žaltáře královny Emmy, který byl uchováván v knihovně kláštera sv. Remigia v Remeši. Tento žaltář byl bohužel při požáru v roce 1774 zničen, dochovala se však z něho kopie ilustrace zachycující krále Lothara a Emmu spolu s oběma syny. Podobně jako na dedikačním listu Gumpoldovy legendy i zde královské rodině z nebes žehná Kristus.

Dne 2. března 986 Emmin manžel Lothar zemřel a události začaly být více než dramatické. Zpočátku panovala mezi ní a starším synem Ludvíkem V. (986–987) shoda (mladší syn Ota zemřel ještě jako dítě), během krátké doby se však vztah matky a syna začal vyostřovat. Ludvík se zřejmě politicky ambiciosní matky snažil zbavit a za pomoci svého strýce Karla Lotrinského ji dokonce falešně obvinil z cizoložství s laonským biskupem a královským kancléřem Adalberonem. Po roce vlády však mladý Ludvík umírá a namísto očekávaného Karla Lotrinského sněm francouzské šlechty zvolil novým králem politicky schopného Hugo Capeta. Během následných bojů byla Emma i biskup Adalbert Karlem Lotrinským během léta 988 zajati. Z prosince tohoto roku se dochoval dopis adresovaný zřejmě biskupovi Adalbertovi, v němž Emma uvádí, že je zcela bez prostředků, všemi opuštěna a žádá o setkání s vévodou Jindřichem. Jindřich II. Bavorský měl za manželku Emminu sestřenici Giselu. Zda k tomuto setkání došlo, již není doloženo, z dalšího však vyplývá, že se uskutečnilo. Stalo se však tak nejdříve až na počátku roku následujícího, protože poslední Emmin dochovaný dopis z 10. ledna 989 neznámému knězi podává mimo jiné instrukce o zásilce peněz, pro které se pisatelka chystá zastavit osobně. V této době tedy ještě musela být Emma na území Francie, protože by z dalekého bavorského dvora nebo dokonce z ještě vzdálenějších Čech mohla těžko organizovat získání peněz na výkupné ze zajetí, ze kterého se jí už stejně podařilo vymanit.

Zcela poslední zprávou o její existenci je již W. Hahnem a P. Hilschem zmíněný zápis bez letopočtu v obituariu kláštera v Saint-Germain-des-Prés, že 2. listopadu zemřela paní královna Emma. Pohřbena však na tomto místě nebyla. A právě v tomto okamžiku vstupuje do českých dějin ona záhadná Emma regina, žena bez minulosti, avšak podle kronikáře Kosmy „urozeností převyšující svého chotě“.

Naposledy se podrobněji zabýval problematikou kněžny Emmy v roce 2006 u příležitosti konference 1000 let od úmrtí této mělnické kněžny D. Třeštík. Přihlédl nejen k dosavadním novým poznatkům okolo možné cesty francouzské královny-vdovy Emmy do Čech, ale zaměřil se na další širší historicko-politické souvislosti, které z této možnosti vyplynuly. Současně se tento přední český historik znovu zaměřil na Wolfenbüttelský kodex z pohledu samotného obsahu i ikonografie a došel k řadě nových a překvapivých závěrů, které takřka s jistotou potvrdily, že francouzská královna Emma i česká kněžna Emma jsou totožné.

Tato kněžna přišla do Čech na přemyslovský dvůr jako do jisté míry zkušená státnice se stálým politickým vlivem i důležitými známostmi vzhledem ke svým významným rodičům a příbuzným na vrcholných západoevropských státních dvorech, mezi kterými byl na prvém místě bavorský dvůr Jindřicha II. Svůj přetrvávající blízký vztah k bavorskému dvoru se projevil především pojmenováním nejmladšího manželova syna Oldřicha po stejnojmenném augsburském biskupovi a světci (Udalricus, Othelricus), když se jako malé dítě zázračně uzdravil.

Jakmile se v roce 999 stala vdovou, přesídlila z Prahy na své sídlo Mělník a zde možná nadále pokračovala v ražbě svých denárů se sebevědomým titulem královny. Na tomto hradě se zřejmě zdržovala až do roku 1002, aniž ji krutý Boleslav III. výrazněji obtěžoval, protože velmi pravděpodobně respektoval její výraznou osobnost i trvající mezinárodní styky. Navíc tuto ženu, která za sebou měla tak bouřlivé osudy včetně různých strádání i řady útěků z několika zajetí, zřejmě nějaká šikana nevyvedla z míry. Za svůj český azyl byla navíc plně loajální k dětem svého zemřelého manžela a s touto přemyslovskou částí rodiny se plně ztotožnila. Pokračovala tak v tradici svých slavných předchůdkyň (např. císařovna Theofano nebo její matka Adelheid), které se také přivdaly do cizích panovnických rodin.

Pro Boleslava III. nebyla Emma zprvu ani výrazněji nebezpečná, protože nebyla vlastní matkou jeho bratrů, a proto neočekával z její strany protiakce, když si s oběma bratry začal krvavě vyřizovat účty. V roce 1002 však přesto Boleslav III. Emmu spolu s oběma bratry vypověděl z Čech. Záhy byl však sám donucen vlastní zemi opustit. Jakmile byl do Čech polským knížetem Boleslavem Chrabrým dosazen záhadný Vladivoj a německý král Jindřich II. (syn vévody Jindřicha II. Bavorského) mu začal projevovat nebývalou přízeň, opět se do této situace vložila Emma a na bavorském dvoře začala proti Vladivojovi „lobovat“ za své dva nevlastní syny. Vladivoj však na počátku roku 1003 nečekaně zemřel a Čechové povolali zpět Jaromíra s bratrem i jejich nevlastní matkou Emmou. Do vlasti se však vrátil jen Jaromír, vzápětí však došlo ke známým dramatickým událostem: Do Čech vtrhlo vojsko Boleslava Chrabrého a přivezlo s sebou opět Boleslava III., který všem bývalým nepřátelům slíbil beztrestnost. To ale nedodržel, vyvraždil Vršovce, proto byl nucen uprchnout podruhé, a to již definitivně. Čechy pak okupoval až do srpna 1004 Boleslav Chrabrý, kdy společně bavorská a česká vojska jeho polské okupanty vyhnala. Teprve po tomto vítězství se do Čech dostavil Jindřicha II. a přijal zemi v léno. D. Třeštík vyslovil přesvědčení, že na tomto citlivém diplomatickém jednání i dalším dobrém vývoji vztahů Čech s císařským dvorem měla Emma díky dřívějším blízkým vztahům s císařovým otcem i dalšími předními osobnostmi říše významný podíl.

Do vlasti se na knížecí stolec vrátil pouze Jaromír, Oldřich spolu s nevlastní matkou zůstali někde u Jindřichova královského dvora. Tam také Emma 2. listopadu roku 1006 zemřela, přičemž místo jejího pohřbu známo není.

D. Třeštík na základě novodobého rozboru Wolfenbüttelského kodexu prokázal, že honosně provedený a iluminovaný opis Gumpoldovy legendy o Sv. Václavovi nechala Emma zhotovit zcela záměrně, protože tato legenda na rozdíl od ostatních (např. Kristiánovy) zasazovala Václavův živost do říšského rámce. Zároveň tento historik poukázal na důležitou souvislost této legendy s jinou pozdější legendou vzniklou v letech 1002–1014 na objednávku krále Jindřicha II. – s tzv. Druhým životem Sv. Matyldy. Tato světice byla manželkou krále Jindřicha I. (+936) – tedy prababičkou krále a pozdějšího císaře Jindřicha II. A právě pro její legendu posloužila Gumpoldova svatováclavská legenda jako předloha s významnou řadou paralel. Navíc v této legendě sama Emma jako dítě spolu s matkou Adelheid i s malým Jindřichem (budoucím bavorským vévodou) a Otou II. vystupuje při jednom prorockém Matyldině snu. V něm světice vyslovuje přání, aby se jednou jako dospělí Jindřich a Emma vzali. D. Třeštík se dokonce domnívá, že tato pololegendární epizoda měla německému králi Jindřichovi II. připomenout, že Emma mohla být dost dobře jeho matkou a že za vznikem této historky kněžna přímo stála. I toto je důkazem, že v této době byla stále Emma natolik významnou politickou osobností, že si vůči mocnému německému králi mohla dovolit podobné jemné diplomatické připomínky.

 

* * *

 

Celá problematika kněžny Emmy je sice nadále v řadě momentů ještě nejasná a literatura zabývající se touto problematikou je více jak obsáhlá, proto jsem v tomto stručném přehledu nemohl zdaleka obsáhnout všechny podstatné momenty. Pro fakt, že kněžna Emma, manželka českého knížete Boleslava II., která prostřednictvím bavorského dvora přišla na počátku roku 989 do Čech, je totožná s francouzskou královnou Emmou, vdovou po králi Lotharovi IV., však svědčí řada nepřímých historických i numismatických důkazů. A je jich tolik, že odpovědně můžeme hovořit téměř o jistotě.

 

 

Základní literatura:

E. Fiala: České denáry, Praha 1895.

G. Skalský: Denáry se jménem Biagoty a Emmy, Sborník V. Novotného „Českou minulostí“, Praha 1929, s. 69–76.

E. Nohejlová: Královna Emma. Královny, kněžny a velké ženy české, Praha 1941.

P. Radoměrský, Emma Regina, Časopis Národního muzea 122, 1953, s. 157–203.

W. Hahn.: BIAGOTA CONIUNX und EMMA REGINA – einige Randbemerkungen zu den älteste böhmischen Herzogsmünzen, Jahrbuch für Numismatik und Geldgeschichte 28/29, Berlin 1978/1979, s. 66–67.

E. Vlček: Nejstarší Přemyslovci, katalog k výstavě, Praha 1982.

J. Hásková: Emma Regina in the Numismathic and Historical Sources, 9. Numismatický kongres Bern 1979 (referát).

J. Hásková: K problematice Mělníka a jeho mincování v 10. století, Numismatické listy 62, 2007, s. 150–160.

P. Hilsch: Zur Rolle von Herrscherinnen: Emma Regina in Frankreich und in Böhmen, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 70, München 1992, s. 81–89.

Z. Petráň: První české mince, Praha 1998, s. 105–125.

L. Polanský: Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II., sborník Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 27–48.

D. Třeštík: Nejstarší Přemyslovci ve světle přírodovědeckého a historického zkoumání, Československý časopis historický 1983, s. 233–254.

D. Třeštík: Ještě ke královně Emmě. Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy a Druhý život královny Matyldy, Sborník přednášek konference EMMA REGINA/MELNIC CIVITAS v 1000. výročí úmrtí kněžny Emmy konané 9. listopadu 2006 – v tisku.