Historie peněz v Číně

17.03.2011 15:29

Od výměnného obchodu po peněžní hospodářství – ulity kauri. Dlouho předtím, než na Západě na přelomu 7. a 6. století byla vynalezena mince, používaly se v Číně předměty, které ulehčovaly výměnný obchod. Předměty ale nebyly z ušlechtilého kovu a nejednalo se o klasické mince. Ulity plžů kauri v Číně nejpozději od 11. století př. n. l.. sloužily k poměřování hodnoty, používaly se jako prostředky směny a také byly předmětem střádání a usnadňovaly tak hospodářský život. Původně nebyly ulity kauri nic jiného nežli jeden z ceněných předmětů, který se směňoval stejně jako obilí, látky, zvířata, ozdoby nebo kovy. Ulity kauri ale měly oproti jiným předmětům několik předností. Existovaly zcela stejné exempláře, byly trvanlivé a obecně ceněné, protože kauri byly symbolem a talismanem bohatství. Již od 13. století byly kauri považovány za klenot a používaly se jako dárky. A jen o dvě století později sloužily jako opravdové platidlo, kterým se platilo v „peng“, tedy pěti ulitami kauri na dvou šňůrkách .

Z této doby také pochází první ceny. Huan, hrabě Ju nechal vyrobit rituální (a velmi cennou) bronzovou nádobu na 10 a 4 kauri – „peng“, tedy 140 ulit kauri. To, že se kauri nepoužívaly jen jako platidlo, ale že se jimi také poměřovaly hodnoty, nám prozrazuje text na bronzovém předmětu z roku 923 před Kristem: „Občan Ju Bai obdržel od Qiu Wei nefritovou tabulku v hodnotě 80 dvojitých šňůrek kauri za šest polí jeho polností. Ju obdržel také dva kousky červených korálů, pár ochrany na kolena z kozí kůže a nádherný opasek v hodnotě 20 dvojitých kauri šňůrek za 3 pole jeho polností.“

Kauri tedy měly vysokou hodnotu. Z pobřeží východočínských moří se dopravovaly do vnitrozemí a byly příliš drahé, aby se rozšířil zvyk, který ještě dnes Číňané dodržují. Pokud šlo o vybavení hrobů zemřelých obětními dary, používaly se obvykle napodobeniny kauri ulit vyřezané z kostí a perletě nebo ulité z bronzu, stříbra a zlata.

Poté došlo v 8. století k rozhodující události, kdy se z bronzu začaly lít nejen kauri pro mrtvé, ale také kauri pro živé. Peněžní hospodářství už tak nezáviselo na zásobování ulitami kauri, protože si Číňané kauri dokázali sami vyrobit. Znamenalo to, že množství obíhajících peněz už nezáviselo na zásobování z přírodních zdrojů, ale na nabídce a poptávce. Při větší poptávce se odlévalo více bronzových mincí.

Mince „Rýč“ - Kauri nebyly oblíbené ve všech částech Číny, obíhaly převážně v její severní části. Ve středu Číny, v rovině Žluté řeky, žili lidé v jiných podmínkách. Byli to rolníci, kteří si s ulitou plže nevěděli rady. Celý den pracovali na poli a proto si za nejdůležitější prostředek směny zvolili rýč (někdy nazývaný též motykou).

Na počátku v době asi 1000 let před Kr. to skutečně byly pravé rýče, které se používaly jako prostředky směny a určovaly hodnotu věcí. Tyto velké předměty nebyly praktické, a tak se na počátku osmého století, tedy současně s výrobou bronzových kauri, začaly odlévat zmenšené rýče, které sice rolník nemohl používat, které ale jako peníze byly praktičtější.

Byly podstatně menší a také lehčí. Vědecké záznamy se dnes dělí na různé skupiny, neboť existují rýče s dutou násadou, rýče s rovnými rameny, rýče se šikmými rameny, se špičatými rameny a se špičatým ostřím, rýče s obloukovitým ostřím, se špičatým ostřím, s kulatým či čtvercovým ostřím. Všechny tyto tvary lze díky archeologickým nálezům přiřadit k určitému regionu a určité době.

Mince ve tvaru nožů - Zatímco ve středu Číny obíhaly peníze ve tvaru rýče, na severu a severo­východě Číny vznikla jiná forma peněz. Tamní široké roviny neobývali zemědělci, ale lovci a nomádové, pro které nebyl nejdůležitějším prostředkem směny rýč, ale nůž, kterým rozdělovali divokou zvěř a stahovali z ní kůži. Na severu tak vznikly peníze ve tvaru nože, jež se rozšířily do Mongolska a Koreje. Kauri, rýče a nože obíhaly současně, než se ve třetím století před Kristem prosadila zcela nová forma peněz.

Keš - V roce 221 př. n. l. přijal král Čchin císařský titul. Podařilo se mu sjednotit celou zemi, takže mu již titul „wang“, který používali králové, nestačil. Čchin Š-chuang-ti neznamená nic jiného než „první z lidu, vyvolený božský císař Čchin“, který dal Číně jméno. Tohoto panovníka, který je na západě znám svou skvostnou hrobkou, jíž hlídá proslulá terakotová armáda , Číňané považují za zakladatele státu. Na jedné straně je považován za tyrana pohrdajícího lidmi, na druhé straně je pokládán za iniciátora velkého sjednocení. Jemu je připisován významný podíl na Čínské zdi. Právě on rozdělil říši na stejné části, jemu podřízené a kontrolované jeho úředníky. Zavedl úřednickou hierarchii o osmnácti stupních, v jejichž rámci se mohl státní služebník vypracovat. Číňané mu připisují zavedení regulace, které vděčí za standardizaci čínského písma a sjednocení všech měr a vah, ale také za nařízení týkající se úpravy vlasů jeho vojáků a nařízení upravující délku úřední čepice na šest prstů, délku vozů na 1,82 metru. Není divu, že se dlouho vycházelo z toho, že král Čchin Š-chuang-ti vynalezl i první keš o váze půl liang (asi 8 gramů). Ve skutečnosti nám archeologické nálezy dokazují, že první mince tohoto druhu se vyráběly už v době Válčících států (453 až 221 před naším letopočtem). Jejich tvar vznikl na základě kulatých nefritových destiček, které v době dynastie Čou sloužily jako rituální dárky. Vazalové je předávali panovníkovi při návštěvě dvora, aby mu předali roční dávku.

Čchin Š-chuang-ti prohlásil mince používané v Čchin, které tam byly označovány „ban liang“ (= půl liang) za jedinou měnu v jeho sjednocené říši. Keš se skutečně stalo nejdůležitější měnou v Číně, která se razila až do konce doby císaře Pchui (obr. 9).

Keš je kulatá bronzová mince z hranatým otvorem s čínskými znaky, jež udávají váhu a vydávající instanci. Tyto mince byly vynikajícím symbolem císařské autority. Oboje, mince a císař, spojovali nebe a zemi, jin a jang. Každá mince má dvě strany, v nichž se odráží mužský a ženský princip. Nebe si čínští filozofové vysvětlovali jako druh kupole, jednoduše jako kruh, zemi naproti tomu ztělesňoval čtverec. Úkolem císaře bylo prostřednictvím zákonů nastolit mezi nebem a zemí mír a pro zemi vyprosit u nebeského císaře dobrou úrodu a blahobyt. Čínský svatostánek Nebeský chrám je kulatá stavba na čtvercovém dvoře, a císařské mince se tímto symbolem inspirovaly. Jsou kulaté se čtvercovým otvorem. V Keši se tak odrazilo čínské vidění světa, keš byl až do 19. století nejdůležitějším platidlem v Číně. Tyto mince byly přesně jako naše dnešní peníze, tedy směnný prostředek, který není krytý, ale má hodnotu zlata na základě vzájemné dohody. Jak se tyto mince používaly, víme z jednoho právního dokumentu, který byl v roce 1975 nalezen v jednom hrobě. Zákon napsaný na bambusu obsahuje několik nařízení k hospodářským a měnovým záležitostem. Můžeme se zde dočíst, že kulaté mince se mají používat bez rozdílu, zda jsou pěkné nebo ošklivé (vysvětlení těžké nebo lehké). Dále je zakázáno tyto mince při obchodu třídit podle váhy a velikosti, to znamená, že tyto první keš již představují měnu vytvořenou zcela nezávisle na hodnotě kovu, výhradně jako prostředek směny. Podobný vývoj v takové radikální formě byl v Evropě ukončen až v roce 1968.

V Číně se na výrobu peněžních prostředků používal i jiný materiál než bronz, známe mince z olova a železa, také z papíru a látky, v ojedinělých případech i z bambusu a ze dřeva.

Vraťme se k výše uvedenému zákonu. Informuje nás, že se tehdy jako platidlo používal keš „bu“, látka přesně stanovených rozměrů 188 x 58 cm. Pouze tato velikost „bu“ byla přijímána jako platidlo. Hodnota byla stanovena 11 netříděnými mincemi.

Pro velké částky se navíc používala početní jednotka „pen“. Jeden „pen“ odpovídal jedné hliněné nádobě s 1000 mincí. V roce 1962 byla v Shnagpu (provincie Shaanxi) nalezena hliněná nádoba, která obsahovala přesně 1000 mincí a byla opatřena pečetí tržní správy malé obce.

Nakonec ještě k označení keš. Nepocházíme, jak bychom se mohli domnívat, z Číny, ale z Indie, kde slovo „karsha“ označuje „bronzovou minci“.

Výroba mincí a strom peněz - Keš se nerazily jako západní mince, ale lily se do ztracené formy. Významný krasopisec nejdříve vytvořil návrh nové mince, kterou nezdobil obrázek, ale výhradně čínské znaky. V některých případech navrhoval mince i císař. Když byl model schválen oficiálním místem, vyřezal se do dřeva, kosti nebo slonoviny, jež sloužily jako výchozí materiál pro první licí formu. Pomocí té se pak vyráběly první mince, z nichž se pak vyráběly všechny další mince vydání. Následovně se musely pečlivě přepracovat. Z původních mincí se vytvořily nové licí formy, které vytvořily vzorové mince“. Vzorové mince“ se rozeslaly do místních ateliérů v celé Číně, následně se vytvořily licí formy, v kterých se poté odlévaly mince pro oběh .

Licí formy tvořily na sobě naskláda­né hliněné desky, do kterých bylo otisknuto několik forem na mince, které spojoval licí kanál (obr. 12 až 14). Při jediném lití se dalo vyrobit mnoho mincí, které byly spojeny ztuhlým kovem. Vznikl tak původní obraz čínského stromu peněz, symbolu štěstí a bohatství, který byl součástí každého pohřbu, aby mrtvému také na onom světě zaručoval bohatství. V běžném životě byly tyto stromy peněz samozřejmě rozloženy na jednotlivé části, jednotlivé keš, tj. odděleny od třmínku, kterým byly spojeny (obr. 15). Poté se keš navlékly na šňůrku, kterými se snadněji platily větší částky (obr. 16). Keš nevyráběly výhradně státní mincovny. V oblastech, kde byl nedostatek mincí, používaly soukromé osoby mince v oběhu, aby stejným způsobem vytvořily keš, které na trhu byly přijímány stejně jako císařsky schválené kusy. Již první císař Han po pádu dynastie Čchin v roce 206 před Kr. tuto praxi legalizoval. Tato masová výroba byla nutná, aby se vyrobilo obrovské množství mincí, která Čína potřebovala. Jeden keš měl nakonec velmi malou hodnotu.

Zatím co v době dynastie Chan (206 př. Kr.–220 nl.) se za koně zaplatilo 4500 keš, v době dynastie Tang (v 7. století) stál kůň 25 000 keš, ale během mongolské vlády ve 13. století stoupla hodnota koně na 90 000 keš.

 Exkurze: peníze v čínských lidových pověstech

Keš se v Číně nepoužívaly jen k placení, hrály důležitou roli i lidových pověstech. V očích Číňanů mince přinášely štěstí. Dobrým příkladem toho jsou tzv. „Shou juan tong bao“. Byly ulity z bronzových soch z 3000 buddhistických chrámů. Čínské znaky, které se na nich našly, znamenaly „všude nový začátek“ a „obíhající poklad“. Lidé, kteří mince používali, toto pokládali za dobré znamení. Mince tak byly brány z oběhu, aby se používaly jako amulety, nebo léčivé prostředky. Když již neobíhaly pravé „tong bao“, jednoduše se vyrobily nové. A také ostatní mince se zvláštním popisem vytvářely amulety pro štěstí. Ne tedy vše, co vypadá jako čínská mince keš, jí ve skutečnosti také opravdu je. Z mincí se skládaly celé meče. Používaly se k vyhánění zlých duchů a nemocí. Také v kultu mrtvých hrály mince a později bankovky důležitou roli. Dávaly se mrtvému pro platby na onom světě. Toto se děje i dnes. Ovšem při velikých úmrtních slavnostech se nepálí pravé bankovky, ale tzv. mrtvé peníze, které se tisknou k tomuto účelu jménem pekelné nebo nebeské banky. Dnes se v tiskárnách v Hongkongu baví tím, že králi pekla, který je tradičně na „mrtvých bankovkách“, propůjčují obličeje právě zvláště neoblíbených politiků.

Vynález papírových peněz

Pokud je jedno kolik mince váží a z jakého je kovu, je nejdůležitější její jmenovitá hodnota, pak není daleko od skutečné mince k papírové měně. Čínští obchodníci vynalezli již na přelomu osmého a devátého století, tedy dobrých 300 let před svými západními kolegy, směnku. Ta spočívá na myšlence, složit určitou částku u domácího obchodnického sdružení a obdržet o tom doklad, který je možno směnit u obchodního sdružení jiného města. Vyplacené částky si obchodnická sdružení vzájemně vyúčtovala a ušetřila se tak nákladná a nebezpečná přeprava hotovosti. Již v roce 841 vláda tuto praxi zakázala. Vláda sama chtěla monopol na vydávání bankovek. Nakonec byla to nejjednodušší forma vytváření hodnot. Za císaře Kao Tsunga vznikla první státní papírová bankovka na světě. Nechal tisknout bankovky v hodnotě

1 až 10 guan, které odpovídaly 1000 až 10 000 keš. Při směně se ale vyplácela jen část. Jeden „guan jiaozi“ (= oficiální bankovka), jejíž nominální hodnota byla jeden „guan“ (= šňůra, tedy 1000 keš), byla směněna za 770 keš.

Toto platidlo samozřejmě v Číně fungovalo jen pokud za ním stála hospodářsky silná vláda. Zatímco keš, bez rozdílu jejich data vydání, obíhaly současně bez problémů, státní papírové peníze podléhaly inflaci a stažení.

Papír a stříbro - Za vlády Čingischána si Mongolové podřídili více než 100 mil. lidí. K jejich říši patřily nejen části Číny, ale také Blízký východ, Balkán, Rusko a Arménie. Ve všech těchto zemích existovala jiná peněžní tradice než v Říši středu. Neexistovala tam papírová měna, ale mince, jejichž nominální hodnota odpovídala hodnotě motivační. Není divu, že Mongolové nepovažovali „nehodnotné“ mince keš za vhodnou základnu zdravého hospodářství.

Kublaj Chán (1260–1294) hned po nástupu na trůn v roce 1260 provedl rozsáhlou měnovou reformu, při níž čínský měnový systém navázal na stříbro. Nechal tisknout dva druhy papírových peněz, „jiaochao“ a „Tsung Tong yuan-bao jiaochao“. První se opíraly o zásoby hedvábí v císařských klenotnicích. Jeden „jiaochao“ v hodnotě 1000 liang se tam nechal směnit za 50 stříbrných liang popř. 1,950 kg stříbra. „Tsung Tong yuan-bao jiaochao“ (= významná bankovka dynastie Tsung) byl vyhotoven v keš a byl krytý stříbrnou rezervou (1000 keš odpovídalo 39 g stříbra). Zatímco „jiaochao“ se z platebního styku rychle vytratil, „Tsung Tong yuan-bao jiaochao“ se stal jednou z nejstabilnějších papírových měn, která kdy v Číně obíhala. Cestovatel Marco Polo o ní s obdivem uváděl: „Když tyto papíry byly v oběhu už dlouho, že vypadaly potrhaně a obnošeně, odnesly se do mincovny a vyměnily se za nové, čerstvé bankovky, za to se zaplatil poplatek 3 %. Pokud chce někdo koupit zlato nebo stříbro, aby si zhotovil stolní servis, pásek nebo jinou ozdobu, jde s několika papíry do Chánovy mincovny a zaplatí jimi za zlato a stříbro, které si od mincmistra koupí. Tímto druhem peněz je placena celá Chánova armáda.“

Pokud se papírová měna vztahuje na jednotku stříbra, není daleko k tomu, takovou jednotku stříbra skutečně vyrobit (obr.19). Takový krok v Číně neuskutečnil stát, ale soukromníci.

Už v dobách dynastie Tang (618–907) vyráběla sdružení obchodníků a čínský stát stříbrné pruty, které se používaly jako kapitálové rezervy. Čínská vláda uznala stříbrné pruty jako prostředek platby daní, není divu, že výroba těchto prutů se řídila přísnými zákony.

Každý jednotlivý prut stříbra musel být označen jménem zadavatele a výrobce, zaznamenávalo se také místo a rok výroby. Jenom tak mohla vláda potrestat viníky v případě, že kvalita nebo váha prutu vykazovaly nedostatky (obr. 20). Ještě v roce 1834 psal J. R. Morrison v e svém průvodci China Commercial Guide: „zušlechtěné stříbro se lije do prutů, které se označují jmény bankéře a výrobce, rokem a oblastí, ve které byly vyrobeny, a někdy se také označí druh daně, která se bude platit. Pokud dojde k objevení nějakého nedostatku, nezáleží na tom po jaké době, bude výrobce co nejpřísněji potrestán.“

Západní vliv - Od 16. století se obchodníci pokoušeli o navázání obchodních kontaktů v Číně. Přitahovalo je zboží, které bylo po několik staletí dopravováno po hedvábné stezce v malém množství. Např. čaj, který se nejpozději od 17. století stal v Anglii moderním nápojem. Pak také hedvábí a ostatní cenné předměty umělecké výroby, které evropští řemeslníci lépe či hůře napodobovali.

Naproti tomu Evropa neměla nic, co by Číňané skutečně potřebovali, tak vyžadovali za své zboží stříbro. Hlavně španělské mince obíhaly v Číně ve velkém množství.

Španělé od roku 1564 obývali Filipíny. Z nejdůležitějšího strategického místa Manily dováželi stříbro z Mexika a And ve formě 4 nebo 8 reálových mincí do Číny, aby za ně obdrželi atraktivní luxusní zboží. Mince 8 reálů byly v Číně zvláště oblíbené, protože průměrný obsah ryzího kovu 935/1000 přibližně odpovídal čínskému standardu „wenyin“ (937/1000). Španělské mince pod čínským názvem „benyang“ (=standard piaster) se v hospodářském životě Číny vyskytovaly hojně. Obchodníci je používali teprve po předchozí pečlivé kontrole a opatřené kontramarkou. Existovaly dokonce knihy s hrubými nákresy veškerých cizích mincí a informacemi o váze a obsahu stříbra. Během zániku čínské centrální vlády, jež své úředníky platila jen v bankovkách, které již nebyly směnitelné za stříbro, začali někteří soukromí podnikatelé vyrábět své vlastní dolary, samozřejmě úplně neoficiálně, přesto tolerované. J. P. Morrison píše v knize z roku 1844 o čínských obchodních měnách: „V oblasti Sun Tech na jihu kantonu má existovat velká firma, která pravidelně zaměstnává sto pracovníků (tehdy nebyli pracovníci v Číně stejně jako v Evropě zaměstnáváni na měsíc, ale jen na den, když je bylo zapotřebí). Dolary se zde vyrábí ve všech hodnotách. ... Tito padělatelé mají vlastnit evropské raznice, které nákladně dováží, ale někdy používají imitace, jejichž chybně provedené legendy nemohou oklamat evropské oko. Jako vždy jsou jejich dolary široce rozšířené v oběhu, že muži z této oblasti jsou velmi často vybíráni jako směnárníci.“

První čínské moderní stříbrné mince

Dokud se španělská vláda nemusela zabývat množstvím stříbra, které plynulo ze země na nákup luxusního zboží, zůstávala Čína spokojeným obchodním partnerem, jenž rád měnil své zboží za ušlechtilý kov. Angličtí politici ale viděli čínský obchod jinýma očima. Nelíbilo se jim, že Západ zdánlivě neměl nic, co by se čínským obchodníkům líbilo. V celém britském impériu se hledal výrobek, který by bylo možné prodat do Číny. Volba padla na indické opium, které mělo tu „výhodu“, že kdo jej několikrát ochutnal, stal se závislým a platil za něj vysoké ceny. Tisíce lidí se zničilo v opiových doupatech v Šanghaji. Čínská vláda se proto rozhodla opium zlikvidovat. Chtěla opium zakázat. U dovozců ale tvrdě narazila. Britské námořnictvo v první a druhé opiové válce tlačilo na Čínu, aby opium zlegalizovala. Angličané tak mohli dále profitovat v obchodním trojúhelníku: dováželi levnou bavlněnou tkaninu do Indie, kterou tam vyměnili za opium, které v Číně vyměnili za v Anglii tak ceněný čaj.

Britové opiovými válkami prosadili svůj vliv na čínském císařském dvoře. Není divu, že měli příznivce, když vytvářeli stále větší tlak na to, aby byla v Číně zavedena měna podle západního vzoru. Za doby posledního císaře Pchui se razily první mince v západním stylu. Stalo se to po roce 1889, kdy v kantonu byla zřízena mincovna s razícími stroji z Birminghamu. Vyráběly se tam dolary, půldolary, mince 20, 10 a 5 centů, které v Číně nefungovaly jako nová měna, ale byly jednou z mnoha zahraničních měn.

Čína takto učinila krok k západnímu měnovému systému, dnes je země zcela integrována. Dnes již nejsou tabu mince a bankovky podle západního vzoru, kreditní karty a bankovní konta. Současnou platební jednotkou v Číně je juan (100 fen). Sběratelé ale více zajímají mnohá pamětní vydání čínských mincoven, jež nás seznamují s minulostí a přítomností tohoto jedinečného národa.