František II. - Katalog, mince a bankovky. - Publikováno v časopise MB 3/2008

18.03.2011 08:52

 

Ačkoli se František II. na svůj nástup na trůn pečlivě připravoval, stejně byl v době, kdy začal vládnout, jistým způsobem překvapen. Již za vlády svého strýce Josefa II. opustil rodné Toskánsko a stal se podle svých slov „císařským učedníkem“. Státnické záležitosti ho však přespříliš nezajímaly. Ve svých „učednických“ letech se raději věnoval sběratelství knih a obrazů.

Ještě za života Josefa II. se František poprvé žení, ale jeho žena Alžběta Vilemína princezna Württemberská umírá již dva roky po sňatku (1788). Přesto mu však stihla dát dvě dcery. Když po reformátoru Josefovi usedl na trůn Františkův otec Leopold II., stává se mladík „císařským tovaryšem“ a po boku otce se aktivně podílí na vládě. Ale ani moudrý a v Evropě oblíbený Leopold nevydrží u moci dlouho a v roce 1792 umírá.

Zaskočený František je korunován císařem Svaté říše římské národa německého přesně tři roky po dobytí Bastily. A právě z neklidné Francie přicházejí problémy, které mají zásadní vliv na celé období Františkovy vlády. Už několik dnů po svém nástupu na trůn držel František II. v rukou vyhlášení války od revolučních vládců v Paříži. Bylo ovšem adresováno králi Čech a Moravy – ne římskému císaři.

V prvních dvou letech války s Francouzi utrpěla spojená rakousko-pruská armáda těžké ztráty. A František II. přichází o území, která k monarchii připojili jeho předkové. Navíc je Rakousko vyšachováno z rusko-pruského dělení Polska (1793). Zášť vůči Francii rozhodně nezmírňuje fakt, že byla popravena Františkova teta – královna Marie Antoineta. Ani prosakující myšlenky francouzské revoluce, které vyústily v „jakobínské spiknutí“ z mladého císaře neudělaly zrovna frankofila.

V boji proti revoluční Francii našlo Rakousko spojence – Velkou Británii, Holandsko, Španělsko, Neapolsko a další. I se spojenci však stála válka nehorázné peníze. Více peněz si žádá více drahých kovů, které však monarchie postrádá. Prvním krokem Františkovy vlády na finančním poli bylo vydávání nových mincí vysokých nominálů avšak s nižším obsahem stříbra. Nejedná se však o konvenční peníze, které by platily i za hranicemi Rakouska, ale pouze o zemské mince. Nové zemské šesti- a dvanáctikrejcary obsahují pouhých 25 % stříbra.

Plnohodnotné zlaté a stříbrné ražby však nadále pokračují. Slouží jako výplaty vojáků v zahraničí – nejsou určeny pro oběh v monarchii.

V roce 1796 vydává František II. bankocetle 4. emise. Tato sada papírových peněz má však na rozdíl od své předchůdkyně nucený oběh. Ovšem krytí bankocetlí je minimální. Konvenční mince pomalu mizejí z oběhu (prozíravější lidé je shromažďují). V roce 1797 pak ustává ražba stříbrných krejcarových nominálů úplně.

Prakticky v té samé době se do čela francouzských armád dostává ambiciózní generál Napoleon Bonaparte. V roce 1797 se jeho vojska dostávají až do Vídně. Generál tehdy s poraženými Rakušany uzavřel mírovou dohodu, na jejímž základě se Rakousko vzdává četných území. Především je to rozsáhlé území Rakouského Nizozemí (cca rozsah a poloha dnešní Belgie).

Mír však nemá trvat dlouho. Rakousko se připravuje na nové měření sil, do kterého Františka tlačí poradci i jeho vlastní (druhá) žena. Druhá koaliční válka začíná 1799 a končí 1801.

Rok 1800 přináší novou emisi bankocetlí a také novou emisi kreditních mincí. Kreditní mincí byl i 24krejcar, který byl z větší části měděný (jen zlomek kovu tvořilo stříbro). Ztrátu hodnoty peněz naznačuje také fakt, že se snižovaly i nominály bankocetlí. Nejnižší už byl 1 zlatý rýnský – tedy 60 krejcarů. Na nízkých nominálech je vysloveně napsáno, že nejsou v bankovních ústavech směnitelné za drahé kovy.

Po skončení války přichází v rakouských zemích dlouho očekávaný mír. František II. se může konečně orientovat na vnitřní politiku a může se věnovat zásadním rozhodnutím. Ta se týkají i financí. Vědom si tíživé situace, snaží se snížit inflaci kreditních kovových a papírových peněz. V roce 1802 nechává razit zajímavou numismatickou památku – sedmikrejcar s poměrně vysokým obsahem stříbra. Ten je jen o něco málo nižší, než by odpovídalo sedmi krejcarům konvenční měny. Pro výrobu těchto mincí byly použity i 24krejcary z roku 1800 – z nedostatku času a také kvůli výrobním nákladům se staré mince pouze přerážely novým obrazem.

František II. se také v roce 1804 chystal na významnou redukci množství obíhajících nekrytých bankocetlí. Bohužel snaha o ozdravení oběživa neměla valnou šanci na úspěch, protože válka v Evropě ještě zdaleka nebyla dobojována.

V roce 1802 přijímá Napoleon titul doživotního konzula a v roce 1804 se nechá korunovat na francouzského císaře. V návaznosti na to se František II. nechá bez ohledu na stavy jmenovat císařem rakouským – Františkem I. Dva roky používá oba tituly. Po smolném roku 1805, kdy francouzská armáda opět okupuje Vídeň a v bitvě tří císařů u Slavkova poráží Napoleon rakousko-ruskou armádu na titul císaře Svaté říše římské národa německého rezignuje. Staletí trvající říše tak zaniká.

V roce 1806 přichází další emise nekrytých bankocetlí. V oběhu jich je za více než 230 miliónů zlatých. Nedostatek drobných mincí se František I. snaží řešit tím, že v roce 1807 vydává velké měděné mince v hodnotě 30 a 15 krejcarů (tedy půl a čtvrt zlatého), jež na sobě už nesou informaci, že jsou drobnými mincemi pro bankocetle. Pro jejich velikost jim bylo přezdíváno „ševcovské tolary“.

Poslední krutou ránu zasazuje rakouskému finančnímu systému neúspěšný pokus porazit Napoleona v roce 1809. Na základě mírové smlouvy musí Rakousko uhradit Francii 75 miliónů zlatých – nikoli však v bankocetlích, ale ve zlatě a stříbře.

Koncem roku 1810 už po rakouských zemích obíhaly bankocetle v nominální hodnotě více než 700 miliónů zlatých. O rok později už to bylo přes miliardu. Cena bankocetlí klesala, zatímco staré stříbrné mince a konvenční měna nabíraly na hodnotě. Za stříbrný konvenční tolar se v té době platilo více než devět papírových zlatých. Systém nutně potřeboval ozdravit.

V roce 1811 je vyhlášen státní bankrot a připravuje se velká měnová reforma, na níž doplatili prakticky všichni, kdo měli nějaké úspory v penězích. Staré bankovky a mince se k nové vídeňské měně (Wiener Wahrung) přepočítávají poměrem 5:1 – tedy ponechávají si pětinu svého nominálu. V roce 1812 byly vydány nové mince vídeňské měny. Císař se zavazuje, že emise nových peněz nepřesáhne 212 miliónů zlatých. I tento slib však časem porušuje.

Vídeňská měna měla zemské peníze přiblížit zpět ke konvenční měně. Jenže už v roce 1813 se za 100 zlatých v konvenčních mincích platí 183 zlatých v nových bankovkách. A poměr stále stoupal. Reforma inflaci pouze přibrzdila.

Definitivní konec za Evropským válčením přichází až po porážce Napoleona. Po Vídeňském kongresu (1815) Rakousko stojící na vítězné straně válečné reparace pro změnu inkasuje – státní rozpočet se začíná zotavovat. Výnosem z 1. června 1816 byla zřízena Privilegovaná rakouská národní banka, která uvádí do oběhu bankovky s datem 1. 7. 1916. Ty postupně nahrazují starší bankovky v poměru 1:2,5. Byl tak zahájen proces, na jehož konci se měla vídeňská měna sjednotit s konvenční. Drobné mince v oběhu nahrazují opět nové krejcarové ražby s datem 1816. Bez ohledu na skutečný rok vydání toto datum zůstává na všech mincích ražených až do Františkovy smrti v roce 1835.

Teprve po konci napoleonských válek měl císař čas se plně věnovat mírovému vládnutí. Se svou v pořadí čtvrtou ženou Karolínou Augustou se vydává na cesty po svých zemích. Ve válkou zbídačených zemích nalézá často nepředstavitelnou chudobu. Sociální rozdíly za vlády Františka I. byly ohromné. Zejména životní podmínky v korunních zemích nejvíce vzdálených od Vídně (Halič, Bukovina, Sedmihradsko) vyvolávají v císařově průvodu až zděšení. Bohužel na brzkou pomoc František I. nemůže ani pomyslet. I po postavení financí zpátky na nohy zůstává sociální otázka neřešena.

Pro svůj přístup a chování k chudým a masám byl František II./I. Často na začátku své vlády nazýván „lidovým císařem“. Na druhou stranu však nelze pominout, že to byl právě císař, kdo nechal v zemi bujet bezmeznou cenzuru, jež dusila tisk i umění. A byl to právě císař, kdo podporoval rozrůstání tajné policie a byrokratického aparátu, který lid velmi sužoval. Za Františka se také dostává do Rakouska průmyslová revoluce. Leč velmi velmi nesměle, na čemž příznačně nesou vinu i tehdejší úřady. Jako příklad můžeme uvést převratný vynález lodního šroubu Josefa Ressla. Úspěšná zkušební plavba parníku Civetta, na němž bylo zařízení nainstalováno, musela být přerušena kvůli zlomené parní trubce. Další zkušební plavbu však už úřady nepovolily, takže z vynálezu profitovali Angličané...

Rodinný život Františka prvního byl veskrze šťastný. Všechny čtyři ženy, které žily po jeho boku, ho soudě podle dopisů bezmezně milovaly. Celkem přivedl na svět dvanáct potomků, z nichž za zmínku rozhodně stojí jeho nástupce Ferdinand I., František Karel – otec Františka Josefa I., dcera Marie Louisa, kterou provdal za Napoleona ve snaze vyjednat s Francouzi mír, či Marie Leopolda provdaná za brazilského císaře Pedra I.

2. března 1835 vydechl císař František I. naposled. V posledních letech ztratil mnoho ze své popularity, takže jeho smrt u poddaných vyvolala jen stěží opravdový smutek. Tehdejší rakouský spisovatel Franz Grillparzer píše: „Všichni šli na pohřeb zbožně uctívaného monarchy s veselou tváří.“

A Rakousko čekaly další těžké časy.

V katalogu jsou vyobrazeny veškeré mince včetně všech opisů, dále aktuální ceny, možnost zapisování a jako doplňkové informace jsou v katalogu vepsány aukční výsledky největších českých aukčních firem za poslední dva roky.

 

 2008_03_12_frantisekII_01.pdf (204 kB)