Egypt a Alexandrie - Numismatická putování

20.03.2011 20:57

Publikováno v MB 4/2008

Egypt byl již za doby faraónů jednou ze zemí s nejintenzivněji organizovanou správou na světě. Regulováno bylo vše. Jaké kdo odváděl daně, co sázel ten který rolník na kterém poli a později za Ptolemaiovců, jakými penězi se platilo na bazaru nebo trhu.

Egypt byl také zemí, ve které bylo možné snadno kontrolovat příjezd a odjezd cizích obchodníků. V bažinách delty Nilu existovalo jen několik přístavů, ve kterých by mohla kotvit obchodní loď. Na západě a východě odrazovala obchodní karavany poušť. Obchodníci, kteří se chtěli dostat do Egypta, aby zde nakoupili obilí nebo hodnotné výrobky řemeslníků, museli vstupovat do země přes oficiální hranici. V době antiky dost nezvyklá situace, jež egyptskému panovníkovi umožňovala kontrolovat nejen příjezdy do země, ale i oběh peněz. Ptolemaios I. jako první rozpoznal neuvěřitelnou šanci v nenápadné dani, která se mu mimořádnou situací v Egyptě nabízela. V jedné mincovně nechal razit tetradrachmy,

jejichž váha byla menší než váha ostatních tetradrachem vyráběných pro obchodování. Každý kdo přišel do jeho říše, musel vlastní mince vyměnit za egyptské mince v poměru 1:1. Pro panovníka to byl pěkný výdělek, druh daně z obratu, kterou panovníci země po staletí bohatli, protože Egypt byl nejdůležitější vývozce v antickém světě.

 

Augustus dobývá Egypt

Kdo vládl v Egyptě, byl tedy bohatý. Byl dokonce tak bohatý, že nikdo z ctěných otců v římském Senátu nevěřil žádnému svému kolegovi, že by dokázal s takovým bohatstvím odpovědně naložit. To měl být důvod, proč Římané váhali , zda slabé království na Nilu zabrat.

Teprve Oktavián Augustus si po bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. podmanil Egypt. Po vítězství nad egyptskou flotilou a vojskem Marca Antonia vpochodoval včele svého vojska do Alexandrie. Rok poté dne 1. srpna zničil poslední zbytky ozbrojené moci Marca Antonia. Zbytek je znám. Egypt byl dobyt. Marcus Antonius a Kleopatra ukončili své životy sebevraždou.

Caesarion, syn Caesara, byl zavražděn. Pouze tři děti egyptské královny a Marca Antonia přežily. Byly odvlečeny do Říma, aby zdobily triumfální vjezd.

 

Oktavián stál nyní před problémem jak využít bohatství Egypta ve svůj prospěch, aniž by se musel dělit při kontrole tak nezměrných zdrojů. Veškerá egyptská půda teoreticky patřila faraónovi a Augustus se pasoval do jeho role. Zemi sice převzal jako součást římské říše, ale zároveň i jako své osobní vlastnictví, které spravoval nejen jeden senátor, ale i rytíř, kterého osobě jmenoval. Příslušníku senátorské vrstvy bylo zároveň zakázáno vstupovat do provincie Egypt bez zvláštního povolení. Egypt měl císařům do budoucna zajistit veškeré obilí, které potřebovali, aby z římských plebejců učinili své zákazníky a v hlavním městě na Tiberu udrželi klid.

K tomu bylo ale zapotřebí ochránit správní centrum Alexandrii, což Oktaviána stálo velké množství peněz. Každému vojákovi měl nechat vyplatit částku 1000 sestercií jako odškodnění za neuskutečnění plenění. Dále bylo důležité udržet Alexandrii pod římskou kontrolou. Obyvatelům města, na rozdíl od většiny jiných měst, bylo zakázáno mít vlastní samosprávu. Octavianus obyvatelům Alexandrie zrušil ústřední instituci, městskou radu, takže občané ztratili legální možnost, jak upozorňovat na své záležitosti.

Je samozřejmé, že Octavianus zároveň odčerpal nahromaděné poklady země prostřednictvím konfiskací a zvláštních daní. Budoucí Augustus to činil tak důkladně, že dokázal zaplatit své vojáky, vyrovnat všechny dluhy vzniklé v Itálii a přesto ušetřit značnou částku. Úroková sazba v Římě měla kvůli velkému přílivu kapitálu klesnout z 12 % na 4 %.

Germanicus v Egyptě

Egypt zůstával ve vlastnictví císaře, který mu poskytoval ochranu. A nařízení zakazující senátorům vstup do země, bylo míněno opravdu vážně. Do jaké míry ukazuje případ Nera Claudia Germanica, adoptivního syna Tiberia,

který v roce 19 po Kr. z hlouposti nebo z hladu po moci císařský zákon porušil. Jako i jindy musel se Germanicus okamžitě vrátit. Tiberius svému možnému nástupci vyčinil tak ostře, že ten sepsal dekret, ve kterém vyzval své egyptské příznivce, aby od dalších shromáždění konaných ze sympatie k němu upustili. Ať už zamýšlel Germanicus svou cestou do Egypta cokoliv, provést se mu to nepovedlo. Půl roku poté byl totiž mrtvý. Hovořilo se o tom, že jej měl údajně otrávit místodržící v Sýrii.

Řekové, Židé a Řím

Alexandrie byla světovým městem, v antické metropoli žili lidé ze všech koutů světa. Ovšem Egypťanů bylo ve městě málo. Žili spíše na venkově, pěstovali obilí, zdroj pravého bohatství země. Obchod a správa byly od dobytí Egypta Alexandrem v rukou řecké vyšší vrstvy. V životě města dále hrála roli velmi bohatá židovská obec, které se sice dostávalo podpory od císaře, ale která přesto nemohla konkurovat v sociálním ohledu řeckému obyvatelstvu. Důvodem jejich rozdílného sociálního postavení bylo občanské právo, zatím co řečtí obyvatelé Alexandrie měli občanská práva, která jim umožňovala nejen úlevy na daních, ale také ochranu před zásahy římské justice. Postavení Židů bylo přes jejich veškeré bohatství z právního hlediska stejné s postavením původních obyvatel Egypta.

Mezi oběma skupinami obyvatel proto stále docházelo k těžkým střetům. V létě 38 například navštívil židovskou obec židovský král Agrippa I. Byl přivítán se vší slávou, kterou bohatí židé zaplatili. Mezi řeckými obyvateli to ale vzbudilo nelibost. Nesouhlas s takto prohýřenými penězi se odrazil v divokých průvodech, které karikovaly příjezd židovského krále. Bohužel římský místodržící místo toho, aby se snažil o zklidnění, toto antisemitské hnutí podpořil a přilil olej do ohně. Třicet osm členů židovské rady starších nechal potrestat bičováním, aby ukázal, že členové židovské obce jsou si rovni s Egypťany. Řek by za trest mohl „pouze“ dostat holí. Situace se vyhrotila, když 31. srpna roku 38 skupina Židů byla pod hrozbou trestu smrti a v nepřítomnosti místodržícího donucena ke snězení vepřového masa. Tím ale zástupce Říma přecenil svou moc. Byl zatčen a musel se v Římě ospravedlnit před císařem.

Toto samozřejmě nepřispělo ke zklidnění napjaté situace. Na obou stranách docházelo stále k výpadům. Císař musel najít řešení, jak v Alexandrii situaci vyřešit, aby obě skupiny mohly žít vedle sebe v míru. Židé a řečtí obyvatelé Alexandrie poslali do Říma posly, přičemž Řekové se lépe trefili do toho, co chtěl slyšet Caligula. Poukázali na to, že jejich protivníci „neprokázali císaři náležitou úctu“. Zatímco Claudiovi se v celé římské říši stavěly chrámy a oltáře a byl uctíván jako ostatní bohové, tvořit na počest Caliguly sochy nebo při jeho jméně přísahat považovali za nepatřičné. Židé byli v těžké situaci, ale vražda Caliguly dne 24. ledna v roce 41 jejich nepříznivou situaci vyřešila. Claudius,

nástupce Caliguly, ve svém reskriptu z 10. listopadu 41 nechtěl černého Petra přidělit ani jedné straně. Nařídil zachování míru a ukončení snah o privilegia, která jedné straně nepřísluší (to se vztahovalo na Židy, kteří občanské právo v Alexandrii napadali). Mír mezi oběmi soupeřícími stranami nebyl ještě dlouho v dohledu.

První povstání Židů

Za vlády Nera došlo poprvé ke skutečně velkému povstání Židů v Alexandrii. Příčina byla docela nevinná: Řečtí obyvatelé Alexandrie chtěli k císaři vyslat poselstvo a pozvali občany města do amfiteátru, aby se rozhodlo, kdo za císařem půjde. Někteří členové židovské obce chtěli vědět, o čem se bude jednat, a vmísili se mezi řecké obyvatele, i když jejich statut jim účast na lidových shromážděních nedovoloval. Byli objeveni, zajati a řádícím davem odsouzeni k trestu smrti upálením.

Není divu, že tento krutý rozsudek vyvolal hněv židovské obce. Došlo k ozbrojenému povstání, které ukončily až dvě římské legie, jež vpochodovaly do židovské čtvrti.

zvláště názorně vyjadřuje souvislost mezi plodností Nilu a přístavem v Alexandrii. Naproti Nilu je městská bohyně s klasy, jež se z přístavu v Alexandrii vozí do Říma.

 Láska, peníze a císařský trůn

Bohaté židovské vrstvě v Alexandrii se podařilo držet se stranou rozepří. Samozřejmě si ale i tato vrstva uvědomovala, že je třeba chovat se velice opatrně. V roce 68 dorazilo do Jeruzaléma římské vojsko a vůbec nebylo zřejmé, jak bude vypadat budoucnost exilových Židů. V té době představila Berenika, sestra Heroda Agrippy II. a vdova jednoho z nejbohatších obyvatel Alexandrie, Žida Marca Julia Alexandra, svému bývalému švagrovi Tiberiovi Juliovi Alexandrovi, toho času prefektovi v Egyptě navrhla nečekané řešení: v Římě jsou od zavraždění Galby neuspořádané poměry, proč by tedy nemohl být na trůnu v Římě muž, který je Židům v Alexandrii nakloněn?

A v zásobě měla již jednoho kandidáta, otce jejího milovaného Tita, starého Haudegena Tita Flavia Vespasiana, který se mohl spoléhat na podporu syrského místodržícího a tak na tři syrské legie. Navíc také na své vlastní legie, které byly před Jeruzalémem, a kdyby se připočetly ještě dvě egyptské...

Tiberius Julius Alexander sdílel názor své bývalé švagrové a 1. července roku 69 prohlásil Vespasiana za císaře a nařídil zastavit veškeré dodávky obilí do Říma. Nakonec římský plebs byl egyptským obilím uklidněn. Proč by se situace aktuálnímu panovníkovi v Římě neměla ještě trochu zkomplikovat?

V listopadu 69 přijel Vespasian do Egypta. Egypt pro něj dobyli jiní mezitím, co se v Alexandrii „proměnil v boha“. K tomu bylo ale nejdříve nutné zvolit vhodnou dobu. Vespasian proto stanovil dobu svého příjezdu na dobu začátku záplav Nilu. Budoucí císař se tak mohl nechat oslavovat jako ten, kdo přináší plodnost. Vespasian měl skutečně způsobit stoupnutí Nilu o šířku ruky, dosud nevídaná událost, již Lobrednerové přičítali zvláštní božskou přízeň.

Poté byly na programu věštba a zázrak. Držme se zde ale Suetona (Vesp. 7): „Zde vstoupil zcela sám kvůli věštbě o svém panství, bez doprovodu do Serapisova chrámu. Když se po dlouhé vnitřní modlitbě konečně obrátil na Boha, myslel si, že vidí svého propuštěného Basilida, který mu nesl, jak bylo tamním zvykem, božské byliny s věncem a obětním koláčem. Bylo přitom jasné, že jej do chrámu nikdo nepustil, a Basilides kvůli nervové nemoci již dlouho nemohl chodit a kromě toho se nacházel na vzdáleném místě.“

Věštby se mu dostalo a nyní chyběl ještě ten zázrak: „Vespasianovi ještě chyběl respekt a majestát od Boha. Dostalo se mu i tohoto. Dva lidé, jeden slepý a jeden chromý, předstoupili před jeho tribunál a žádali jej o uzdravení, které jim ve snu zjevil Serapis. Bůh jim měl prorokovat, že Vespasian vrátí slepému zrak, když ten si oči potře jeho slinami a uzdraví chromému nohu, pokud se odhodlá dotknout se nemocné nohy svou patou. Vespasian moc nevěřil, že se věc podaří. Z toho důvodu se nemohl rozhodnout, aby se o to pokusil. Nakonec se po přímluvě svých přátel odhodlal provést oboje uprostřed veřejného shromáždění, a hle, dostavil se úspěch.“ Můžeme si být jisti, že egyptští kněží dobře věděli, jak se takový zázrak připravuje.

Nyní se nový císař měl představit na hipodromu veřejnosti, kde jej jako nového císaře oslavovaly recitační chóry.

V polovině srpna odjel Vespasian z Egypta do Říma. Oblibu mas mu tam zajistily po dobití znovu včasně přijíždějící flotily s obilím. Jeho syn Titus dorazil ještě dříve než otec. Nejen, že dobyl dříve Jeruzalém, ale bylo třeba se představit obyvatelstvu Alexandrie (a především finančníkům) jako oficiální nástupce. Teprve poté odcestoval Titus do Říma, aby tam společně s otcem oslavil vítězství. Noc předtím strávili oba v římském chrámu Isis. Asi nebude chybovat, když to budeme chápat jako gesto vděčnosti vůči Egyptu.

Velké židovské povstání v Alexandrii

Po skončení první židovské války muselo mnoho extrémistů odejít do exilu. Museli si najít novou vlast, která by jim poskytla určitou anonymitu, ale i možnost pokračovat v boji. Alexandrie samozřejmě byla více než vhodnou náplastí. Nejstarší z tamní židovské obce se potýkali s tím, že spoluobčané znovu vyzívali k válce. To skutečně právě nebylo to, o co by bohatí Židé s podporou císařského domu Flaviovců usilovali. Měli zájem udržovat s Římem mír. Židovská rada starších se aktivně postavila proti povstání tím, že nejhorší provokatéry nechala zavřít. Mnoho extrémistů uteklo do Horního Egypta, kde připravovali válku proti Římu. Mysleli si, že přišla jejich šance, když Traianus odtáhl s jednou ze dvou egyptských legií do války s Parthy. Zpočátku šlo o malé lokální nepokoje, brzy se ve výjimečném stavu ocitl celý Egypt. Alexandrie zažila občanskou válku v dosud nepoznaném rozsahu. Židé byli zprvu pány situace, plundrovali a ničili řecké a egyptské chrámy, ale jejich triumf trval jenom krátce. Římské vojsko situaci zakrátko dostalo pod kontrolu. Nejvíce ale netrpěli účastníci odboje, kteří zde nebyli doma, ale civilní židovské obyvatelstvo, kterému byl zabaven majetek a děti potrestány zbitím. Ti, kdo přežili, museli Alexandrii opustit a usídlit se na druhé straně hranice města v nové čtvrti. Hospodářská a politická moc židovské obce tak byla zničena, přestala být jedním z důležitých faktorů v egyptské historii.