Stručná historie finské měny - Markka - Publikováno v časopise MB 3/2008

18.03.2011 12:11

Málokterá země se může pochlubit tím, že má vlastní měnu déle než samostatný stát. Byl to případ Finska, který je o to zvláštnější, že jeho měna získala svou nezávislost na tradičně centralistickém Rusku. Dějiny měny této severské země vám přinášíme právě v tomto článku.

 Nezávislý finský stát je záležitost patřící spíše do moderních evropských dějin. Finsko bylo velmi dlouhá léta v područí švédské koruny. Součástí švédského impéria zůstalo až do první dekády devatenáctého století. V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády Alexandra I. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkovévodstvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Teprve v roce 1892 bylo díky obrozeneckému hnutí a carské podpoře dosaženo rovnoprávnosti finštiny se švédštinou a dodnes žije ve Finsku početná švédská menšina (odtud také dvojjazyčné názvy Suomi/Finland „na finských penězích“).

Co se týče peněz, kolovala na území Finska všehochuť ruských a švédských mincí, které se všeobecně po celém území přijímaly. Zmatek vládl i u obchodníků, kteří se nedokázali rozhodnout a účtovali ceny jako 1 rubl 12 šilinků (skilling) nebo 2 dalers (tolary) a 75 kopějek. Tento chaos se snažil vyřešit Petěrburk reformou roku 1840, kdy se jako jediné zákonné platidlo ustanovil rubl.

Byla ustanovena Finská banka, která pro území velkovévodství vydávala vlastní rublové bankovky. Byly popsány rusky, finsky a švédsky. Tento stav ovšem nevydržel dlouho.

 

První markka

Po krymské válce se finský průmysl začal rapidně zvedat. V prosinci 1859 senát „velmi autonomního“ velkoknížectví rozhodl, že ruské papírové peníze nebudou na území Finska přijímány na základě nominální hodnoty, ale na základě své hodnoty tržní. Finsko požádalo Petěrburk o možnost vytvořit vlastní měnu, čemuž bylo z velmi těžko pochopitelných důvodů vyhověno. Na území ruského impéria měly svou měnu jen velmi krátce Polsko a Gruzie. To ovšem proto, že zlotý respektive gruzínský abbasi přežívaly nějakou dobu po připojení k říši.

Senát navrhoval jako měnu marku (markka/markkaa mn. č.), která by se dělila na sto osa. Markka prošla, protože se jednalo o nejstarší známý finský výraz pro peníze a také hmotnostní jednotku. I když veřejné debaty tehdejších obrozenců (Čechům nejsou neznámé) vynášely na povrch názvy jako suomo, které měly podle francouzského vzoru ukazovat národní příslušnost měny.

Naproti tomu osa jako dílčí jednotka úplně propadla. Ani navržené öre, které příliš připomínalo švédskou nadvládu nemělo příliš šancí na úspěch. Spory o „finský haléř“ vyhrál název penni (mn. č. penniä). Penni (ve formě penning) je další velmi staré a dlouho užívané finské slovo pro peníze.

Roku 1860 podepsal ruský car Alexandr II. Rozhodnutí, jímž udělil Finsku právo na vlastní měnový systém. Konec rublu na území Finska to však v pravém slova smyslu nebyl. Nová finská měna totiž byla pevně navázána na ruský rubl. Deset rublů se rovnalo 25 markám. Navíc v samém počátku finské marky nebyly k dispozici ani mince, ani bankovky. Na území velkovévodství tedy kolovaly ruské stříbrné mince, které marky dočasně zastupovaly.

Finské mince 1864–1917

Teprve v roce 1864, tedy téměř pět let od reformy, se podařilo ve Finsku zřídit mincovnu a razit vlastní mince. Senát pověřil hutnického inženýra Walfrida Brehmera, aby v Rusku nastudoval proces výroby mincí. Na základě jeho poznatků byla vytvořena mincovna, jejímž prvním ředitelem byl August Fredrik Soldan.

Návrhy prvních mincí (od 1861) pocházejí z Petěrburku od Alexandra Fadějeva, sochaře a člena Ruské heraldické společnosti. Mince vycházejí z ruského typu a z rozhodnutí ruské vlády metricky navazují na ruský systém. Stříbrné mince vycházejí v nominálech 25 a 50 penniä a 1 a 2 markkaa. Na hodnotové straně nesou označení nominálu ověnčené dubovým listím. Na straně druhé najdeme znak velkovévodství (ruskou orlici, jež má na prsou štít s finským lvem). Markové mince navíc nesou opis „94,48 (respektive 47,24) KAPPALETTA NAULASTA SELWÄÄ HOPPEATA“, což se dá do češtiny přeložit jako „94,48 kusů mincí vyrobeno z jedné libry čistého stříbra“. Dvoumarková mince nese ještě nápis na hraně, který označuje ryzost kovu (stříbro 83 1­/3, měď 12 2­/3).

Protože na mincích není žádné označení panovníka, nebylo nutné je až do rozpadu impéria měnit.

Naproti tomu na drobných měděných mincích v nominálech 1, 5 a 10 penniä se vždy objevovaly iniciály carů.

Od roku 1878 se k mincím přidaly ještě dva nominály zlaté – 10 a 20 markkaa, které byly raženy až do roku 1913.

 

1917 prozatímní vláda

Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie (Karjala) a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.

Mince typu 1861 byly používány až do roku 1917. V roce 1918 se krátce zmocnil finské mincovny Lidový komisariát a razily se měděné mince (5 penniä) s opisem KANSAN TYÖ, KANSAN VALTA (práce lidu, vláda lidu), hodnotová strana zůstala nezměněna. Mince měly víceméně funkci propagandy. Tyto kousky patří mezi vzácnější finské mince. Bylo jich ovšem vyraženo poměrně dost, takže paradoxně jsou v současnosti vzácnější padělky než pravé kusy.

Nová sada mincí byla představena těsně po vyhlášení nezávislosti v prosinci 1917, ale začala se razit až po skončení občanské války ve Finsku – v květnu 1918.

Všechny mince od tohoto data nesou znak nové Finské republiky (Suomen Tasavalta) – finského lva v podobě, v jaké se objevuje v hrobce Gustava Vasy v katedrále v Uppsale u jehož zadních nohou leží ruská šavle.

Na markové minci nahrazují věnec z dubových listů větvičky borovice. 50 a 25 penniä lemují klasy žita a na nejdrobnějších měděných mincích (1, 5 a 10 penniä) se objevují heraldické růže (součást státního znaku Finska). Motivy a rozměry mincí se až do konce druhé světové války prakticky nemění – pouze kovy přicházejí levnější a levnější.

Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.

Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku.

 

Poválečná léta

Léta války měla na finskou ekonomiku a potažmo s ní i finskou marku velmi negativní vliv. Od roku 1952 začíná prohlubující se inflace. Do oběhu přichází nová sada mincí. Nejnižším nominálem je 1 markka – drobná 16mm mince. Nejvyšším byl až do roku 1956 nominál 50 markkaa. V roce 1956 přicházejí první stříbrné mince období finské nezávislosti – 100 a 200 markkaa.

 

Nová markka

Desetileté inflační období ukončuje měnová reforma 1963. Staré mince jsou prakticky v nezměněné podobě vydávány dál s tím rozdílem, že 1 markka nese od nynějška hodnotu 1 penni atd. Na první novou marku si Finové museli počkat ještě rok. Tato mince (35 % stříbra), již navrhovali Olof Ericsson a Heikki Häiväoja má na jedné straně finský znak a na druhé hodnotu a symboly větví. Velice originální a typický je okraj mince – jakýsi prolamovaný čtyřúhelník. Stříbro se však ve finské měně dlouho neohřálo. V roce 1969 tento starší typ nahrazuje měďniklová varianta.

Teprve po téměř deseti letech získává marková mince i vyšší nominál. Krátká životnost pětimarkových bankovek a rozšíření prodejních automatů donutila banku vydat pětimarkovou minci. Jejím autorem je Heikki Häiväoja. Na straně jedné najdeme ledoborec třídy Tarmo s dvojjazyčným nápisem Suomi Finland, na hodnotové pak výši nomnálu 5 markkaa a symbolické ptáky. I tato mince má zvláštní okraj – do kruhu je vepsán sedmiúhelník.

Pětimarka typu 1972 se však dlouho neohřála. Lidé si stěžovali, že se mince barvou i rozměry velmi podobá 50 penniä. Problém měla vyřešit nová 5marková mince (1979-1993), která má na obou stranách prohlubeň a její okraj je stejný jako na jednomarkové minci. Ale ani modernizace ledoborce (nověji třída Urho) nepřesvědčila remcavé Finy. Až do roku 1984, kdy byla z oběhu stažena pětimarková bankovka úplně, raději používali papírovou verzi.

 

Poslední markka

Ještě jednou se vyměnily ve Finsku celé sady mincí. Od roku 1993 začaly kolovat 10 a 50 penniä a markové nominály v hodnotách 1, 5 a 10 markkaa. V sérii najdeme převážně přírodní motivy. Velmi vydařená je bimetalová 10 markkaa. Poslední marková série však nebyla v oběhu ani deset let.

Roku 1995 Finsko vstoupilo do ­Evropské unie. Země v roce 1999 ­přijímá euro jako legální měnu v přepočtu 1 euro = 5,94573 markkaa. Z oběhu mizí markové mince a bankovky v roce 2002.

Závěrem

Více se nám do článku o finské marce nevejde. Určitě by bylo zajímavé se věnovat i finským bankovkám (první marky z roku 1860 byly papírové), kterých bylo vydáno několik desítek, možná stovek typů. Co se týče ekonomické stránky, můžeme doporučit navštívit stránky Muzea finské banky (www.rahamuseo.fi), kde najdete interaktivní přepočítávání a srovnávání cen různých komodit v různých obdobích.

Jakub Tureček

Autor děkuje Finské bance (Suomen Pankki) za pomoc při vytváření tohoto článku.

 

www.rahamuseo.fi

www.bof.fi