Mince řecko-baktrijského království - Následníci řecko-baktrijského krále Eukratida I (generace vládců se stigmatem otco- a královraždy)

25.03.2011 16:57

Michal Mašek - Publikováno v MB 5/2008

Poslední písemně zaznamenanou událostí z období řecké vlády v Baktrii je násilná smrt krále Eukratida, kterou záznam popisuje jako otcovraždu, ovšem jméno jeho syna a zároveň královraha nezmiňuje. Záznam popisuje brutální skutek následovně:

„Při návratu z Indie byl král Eukratides na zpáteční cestě zabit svým synem, kterého přizval ku spoluvládě a ten, neskrývajíc otcovraždu, přejel se svým vozem krev svého otce a ponechal jeho tělo ležet bez pohřbu, jakoby nezabil otce, ale nepřítele…” (Justin XLI, 6 – autorův překlad z anglické verze)

 

Obr. 1: Eukratides II., Ag tetradrachma, SG 7567, Mitchiner 164

Skutečnost, že v záznamu chybí jméno otcovraha, nemusí být překvapující. Dlouhý časový odstup od události a skutečnost, že se antičtí autoři vyhýbali glorifikaci provinilců, je dostatečně vysvětlující. Fakt, že jméno pachatele těžkého skutku není zaznamenáno, dokumentuje nechuť k lidem, kteří by se do historie zapsali pouze svými prohřešky. Absence vročení této události je však velmi nepříjemná. Shodou okolností se totiž usuzuje na časovou souvislost mezi Eukratidovou smrtí a dobytím města v Ai-Khanoum v severním Afghánistánu. Nejmladší mince, nalezené v archeology odkrytých ruinách města, totiž patřily právě Eukratidovi. Eukratidovu smrt klade většina současných autorů do roku 145 př. Kr.

S odstupem více než dvou tisíců let lze pominout antické damnatio memoriae a naopak je záhodno označit Eukratidova vraha a zřejmě následníka na baktrijském trůnu. Tomuto účelu slouží pouze mince, které se pro následující období stávají hlavním a většinou jediným historickým pramenem.

Kdo tedy mohl být Eukratidovým synem? Existuje několik typů ražeb, které lze dát do souvislosti s mincovnictvím krále Eukratida I.

Na prvním místě to jsou mince se shodným jménem vydavatele, které například Mitchiner a po něm i další autoři přiřazují samotnému Eukratidovi I. Pomíjí ovšem skutečnost, že rubní božstvo nepředstavují Eukratidovi patroni – Dioskuriové, ale stojící Apolon. Moderní bádání je proto přisuzují synovi krále Eukratida, který je označován jako Eukratides II.

 

Obr. 2: Eukratides II., Ag tetradrachma, SG 7569, Mitchiner 173

Eukratides II. 145–140 př. Kr.

Vládl zřejmě krátce. Jak bylo řečeno výše, někteří autoři jeho existenci neuznávají a jeho mince řadí do raného období vlády Eukratida I. Tomu však neodpovídají dvě základní hlediska. První z nich je charakter portrétu (obr. 1). Ten je jako obvykle umístěn na lícní straně a ukazuje hlavu staršího muže s diadémem ve vlasech zprava. Portrét se výrazně liší od obrazu, který se objevuje na mincích s blíženci – Dioscurii.

Druhý argument, hovořící pro existenci Eukratida II. je odlišný rubní obraz. Je na něm postava stojícího Apolona s lukem v levé ruce, v pravé ruce svírá šíp. Jsou známy pouze stříbrné ražby atické mincovní řady. Vydával několik nominálů, tetradrachmy, drachmy, oboly a hemioboly. Existuje i řada tetradrachem s přídomkem Spasitel – Soteros (obr. 2). Bronzové nominály Eukratida II. nejsou známy, je možné, že se skrývají v řadě bronzových ražeb vydávaných jeho otcem.

Mincovní nálezy, které obsahují jeho ražby, pocházejí z okolí Bamjánu a Baktry. Obě místa nejsou od sebe příliš vzdálena a jejich okolí mohlo představovat územní celek, který Eukratides starší svěřil do správy svému synovi.

 

Obr. 3: Heliokles I, Ag tetradrachma SG 7634, Mitchiner 284

Z genealogických tetradrachem a drachem krále Eukratida I. je známé jméno jeho otce Heliokla. Z tohoto důvodu a podle typologické návaznosti je vydavatel mincí Heliokles I.

Heliokles  I. 145–130 př. Kr.

Je uváděn jako druhý (a s největší pravděpodobností starší) syn krále Eukratida. I na něm ulpívá podezření z otcovraždy. Heliokles I. byl s největší pravděpodobností posledním řecko-baktrijským panovníkem, který ovládal rozsáhlé království, založené Diodotovci a díky Demetriovi zasahující až na sever indického subkontinentu. Tyto země však držel jen v prvních letech své vlády.Někdy okolo roku 130 př. Kr. podlehla jeho obrana na řece Amudarje tlaku kočovných kmenů valících se ze severu a osidlujících afghánské pláně. Heliokles ztratil Sogdianu, města Merv i Baktru a udržel pouze nejvýchodnější oblast území severně od Hindúkuše. Panství, které se nacházelo jižně od pohoří Hindúkuš zůstalo v držení Helénů, stejně tak oblasti okolo povodí Indu.

Postupná ztráta území vyplývá z porovnání dvou pramenů, písemného záznamu a z archeologických výzkumů. Mezi lety 129 a 128 př. Kr. navštívil Baktrii a Sogdianu čínský velvyslanec Čang-Čchien. O jeho obchodní i politické výpravě se dochoval přepis jeho zprávy v zápise historika Šu-Ma-Tsien z roku 90 př. Kr. Jedná se tedy o zápis vyslancova současníka a tudíž považovaný za relativně spolehlivý pramen. Čang-Čhien popsal kvetoucí město, jednalo se zřejmě přímo o Baktru. Tato skutečnost je vysvětlována dvěma důvody. Buď město odolávalo útoku, ale pak by se velvyslanec o napjaté a nestabilní politické situaci zmínil nebo dobytí Baktry proběhlo zatím bez zničení města a zastavení obchodu. V textu jsou totiž popsány trhy a bazary, které udivily cestovatele svou velikostí a rozsahem nabízeného zboží. O obyvatelích města hovořil s respektem jako o dobrých obchodnících, což Řekové bezpochyby byli.

Obr. 4: Heliokles I., napodobenina Ag tetradrachmy, Mitchiner 506

Na druhou stranu Číňan neví nic o baktrijském králi, tvrdí, že každé město má svého panovníka a dokonce odhaduje, že Baktrijci nejsou dobří bojovníci, protože se podrobili Jue-Č. Je tedy zřejmě jisté, že v tuto dobu byla vládnoucí řecká elita na konci svých sil a Řekové postupně přicházeli o kontrolu a správu provincií ležící severně od pohoří Hindúkuš. Heliokles I. ztratil vládu nad hlavním správním centrem svého království, nad Baktrou a s největší pravděpodobností udržel ve své moci pouze malou oblast ležící východně od řeky Doshi. K tomu, aby uhájil alespoň tuto enklávu, musel kontrolovat oba horské přechody přes Hindúkuš. Jeden z nich vedl průsmykem přes Pandžšír a druhý přes Bamján. Díky oběma strategickým přístupovým cestám zřejmě udržel pod svou vládou pandžšírské stříbrné doly, které se nacházely v podhůří Hindúkuše.

Existuje názor, že tato malá enkláva zůstala v řeckém držení ještě déle, prakticky až do konce vlády krále Hermaia. Tato teorie se opírá o tzv. Kundúzský mincovní nález, obsahující pouze řecko-baktrijské mince. Složení nálezu však nemusí znamenat, že by místo uložení pokladu muselo nutně ležet v Řeky ovládané oblasti. Tzv. Kundúzský nález může představovat hotovost obchodníka popřípadě místního velmože. Protože řecko-baktrijské mince byly velmi často napodobovány i se jmény a královskými tituly, není nutné se domnívat, že by originální ražby nebyly platné i na jiných trzích. Samozřejmě obě obchodující strany musely brát v úvahu jejich vyšší váhu a tudíž i ceny.

Obr. 5: Platonos, Ag tetradrachma, SG 7587, Mitchiner 196

Jak bylo výše uvedeno, není jisté, zda se král Heliokles I. dostal na svůj trůn otcovraždou. Zcela určitě však nelze nazvat období jeho vlády jako klidný a šťastný čas. Jeho panství se zmenšovalo a tento proces si nelze představit jinak, než jako nestálý boj s nájezdníky, jako zničující válku dvou rozdílných kultur.

Na svých mincích se nechal titulovat jako spravedlivý král Helikoles (obr. 3). Některé z jeho mincí nesou monogramy, které lze vysvětlit jako data. Podle R. C. Seniora jsou vyznačeny roky 57 tzv. řecké éry (129 př. Kr.) a 83 řecké éry (103 př. Kr.). Razil mince v atické i bilingvální váhové řadě. Jeho ochranným bohem byl samotný Zeus, kterého nechával zpodobňovat buď na trůně s kopím a s Niké. Stojící Zeus drží kromě kopí i okřídlený blesk. Na portrétech je zřetelně vidět muž lehce pokročilého věku, jehož hlava je zdobena královskou čelenkou. Jiné typy obrazů se vyznačují portrétem v přílbě. Zatímco ražby jeho otce patří k nejkrásnějším mincím, které kdy obíhaly, o synových mincích už není možné říci více, než že ho napodobují. Vládnoucí rod zcela evidentně ztratil umělce, kteří zhotovovali ražby předchozích vydavatelů a nová generace řezačů želez se s úkolem vypořádávala stále hůře a hůře. Bronzové bilingvální klipy, dříve připisované Helioklovi I. jsou nověji přisuzovány až králi Helioklovi II.

Mince krále Heliokla I. byly často napodobovány. Vzhled těchto následných a zřejmě posmrtných ražeb se na první pohled liší od řádných emisí tohoto krále (obr. 4).

Platonos (zřejmě okolo roku 150–140 př. Kr.)

Dalším členem eukratidovské dynastie byl s největší pravdě­podobností král Platonos. Vládl jako spolukrál krále Eukratida I. Stojí na počátku řady baktrijských panovníků, o nichž jsou informace čerpány pouze z mincovních nálezů a ­obrazů. Z mincovního obrazu vyplývá, že vládu nastoupil ve vyšším věku a předpokládá se, že byl bratr krále Eukratida I. Skutečnost, že Eukratides úzce spolupracoval s některým z předpokládaných bratrů, mohou dokumentovat i motivy Dioskuriů na jeho mincích. Platonovy mince jsou známy zejména z nálezu v Kundúzu.

Je zajímavé, že z ražeb krále Platona jsou známé pouze vysoké stříbrné nominály, tetradrachmy. Jejich vzhled odkazuje na mince krále Eukratida. Lícní strany těchto tetradrachem nesou, stejně jako u Eukratidových mincí, portrét ozdobený buď diadémem anebo přilbou. Rubní strana nese opět osobně specifický motiv, v Platonově případě boha Helia, řídící své sluneční čtyřspřeží (quadrigu). Čtyřspřeží je zobrazeno buď v pohledu zepředu (obr. 5), nebo zprava (obr. 6). Mezi vysoce vzácné varianty rubního obrazu patří stojící Helios čelně. Své jméno doplnil titul Osvícený (Epifanés).

 

Obr. 6: Platonos, Ag tetradrachma, SG 7588, Mitchiner 197

Okolnostmi zavraždění a tedy otázkou přesného nástupnictví v eukratidovské dynastii se zabývalo několik autorů, z nichž L. M. Wilson zařadil do skupiny možných pachatelů i krále Demetria II.

Proti tomu existuje mnoho argumentů. Demetria II. uvádějí jiní autoři (Bopearachchi) jako v pramenech zmiňovaného panovníka, vůči kterému vedl vzpouru samotný Eukratides. Platnost jednotlivých teorií je ovlivňována argumentační a kombinační schopností toho kterého pisatele. I z tohoto důvodu je časové zařazení jeho vlády obtížné a pohybuje se v rozpětí od 175–170 př. Kr. (Bopearachchi) do 175–140 př. Kr. (Senior a Wilson). Mince hypotetického krále Demetria II. jsou často popisovány jako ražby Demetria I.(Mitchiner), i když jejich vzhled spíše hovoří pro jiného, pozdějšího vládce stejného jména. Přiřazení Demetria II. do dynastie eukratidovců je pouze spekulativní. Demetrios II. patří ke králům, jejichž existence je odvozena pouze z numismatických reálií (obr. 7).

Jak bylo výše uvedeno, některými autory jsou tyto jeho ražby přisuzovány též Demetriovi I. První důvod uváděný ve prospěch existence Demetria II. je skutečnost, že portrét na mincích se ani vzdáleně nepodobá tváři Demetria I., dokonale zpodobněné na atické tetradrachmě s hlavou ve sloním skalpu. Rozdíly v obou portrétech jsou příliš markantní. A jako druhý důvod, ospravedlňující domněnku o druhém vládci stejného jména je opět odlišné ochranné božstvo. Mezi mince Demetria II. jsou tedy zařazovány ty ražby, které na rubu nesou Athénu se štítem u nohou a s kopím v pravé ruce.

 

Obr. 7: Demetrios II., Ag tetradrachma, SG 7525, Mitchiner 101

Výše uvedení vládcové jsou poslední panovníci, kteří spravovali řeckou Baktrii a jejichž těžiště moci leželo severně od pohoří Hindúkuš. Tlak kočovných kmenů donutil jejich následníky překonat vysoký horský masiv a usídlit se v jižních oblastech současného Afghánistánu, Pákistánu a severozápadní Indie. Tímto ústupem se potomci řeckých dobyvatelů ještě více vzdálili od středomořských center. Je možné, že obchodní kontakty se starým světem nadále přetrvávaly, ale zmínky o indických událostech v evropských pramenech jsou jen útržkovité, spíše náhodné. Vztahují se k době vlády největšího řecko – indického krále Menandra I., jemuž bude věnována příští kapitola.

Prameny:

Epitoma Historiarum Philippicarum, ed. John Selby WATSON, London, 1853, (Justin)

 

Literatura:

Bernard, Paul: Ai Khanum on the Oxus: a Hellenistic City in Central Asia, London 1967

Bopearachchi O., Monnaies Gréco-Bactriennes et Indo-Grecques, Catalogue Raisonné, 1991, Bibliothèque Nationale de France, 1991

Mašek, Michal, Odraz vzniku samostatného řecko-baktrijského království v mincovnictví, Peníze v proměnách času VI, Ostrava 2008, s. 9-36

Mitchiner, Michael: Indo – Greek and Indo – Scythian Coinage, London 1975 (MIG)

Narain A. K., The Indo-Greeks, Delhi 1957, reprint 2003, s.

Sear, David: Greek Coins and their Values, Volume II., London, 1979 (SG)

Senior R. C., The Indo-Greek and Indo-Scythian King Sequences in the Second and First Centuries BC, Suplement to ONC Newsletter 179, 2004

Tarn, William Woodthorpe: The Greeks in Bactria nad India, Cambridge 1951

Wilson, L. M., ASSAR, G. R. F., Re-Dating Eukratides I. Relative to Mithradates II., in Journal of the Oriental Numismatic Society, No. 191, 2007, ss. 24–25

Wilson, L. M.,The Earliest Issues of Eukratides I. of Bactria, in Journal of the Oriental Numismatic Society, No. 188, 2006, ss. 12–15

Wilson, L. M., The End of Eukratides I.of Bactria., in Journal of the Oriental Numismatic Society, No. 185, 2005, s. 32

WILSON L.M., Two Coinage Types of Eucratides II. and Murderer of Eukratides I., ONC 179, 2004

WILSON, L. M., King Demetrios I. of India and Eukratides I.of Bactria., in Journal of the Oriental Numismatic Society, No. 174, 2005, ss. 19–24